Český spisovatel Jan Balabán zemřel loni v dubnu. Dvacátého devátého ledna by se byl dožil padesátky. Listuju právě vydaným sborníkem Honzo, ahoj! U fotky jeho knihovny mě napadne, do kolika domácností se asi tenhle zapisovatel existenciálních úzkostí nastěhoval.

Benedikt XVI., nomen omen svého slavného zakladatele evropského monasticismu, stojí před podobným problémem: jak zachránit upadající civilizaci? V šestém století, kdy se už definitivně hroutil Řím a civilizace, útlý svazek regulí a nezdolná energie sv. Benedikta vedla k zakládání řeholních komunit a k odklonu od východní poustevnické spirituality. Nová společenství pod heslem „ora et labora“ byla založena na harmonii zbožnosti a práce, duchovnosti, která není odklonem od života, ale naopak, inspiruje činorodost. V temných třech stoletích úpadku zachránila antickou vzdělanost – především řeckou filosofii, univerzální právo a neuvěřitelně i jazyk latinského Říma. Staronová středověká civilizace stála proto ve znamení dvou velkých paradoxů: hledání rovnováhy víry a rozumu a rovnováhy mezi duchovní a politickou relativní autonomií.

„Proč nenapíšete, jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista?” opýtal sa českého spisovateľa Ivana Klímu mladý redaktor z BBC. Po dlhšom váhaní a úvahám o tom, či to ešte dnes niekoho zaujíma sa autor kníh Má veselá jitra, Soudce z milosti či Láska a smetí rozhodol na novinárovu otázku odpovedať a napísal dvojdielne pamäti Moje šílené století.

Britskou královskou svatbu v Londýně slavila nepochybně většina Angličanů a s nimi téměř celý svět (mluví se až o dvou miliardách lidí převážně u televizních a internetových obrazovek), a tak budou světové vlně zájmu vystaveni i ti, které to nezajímá.

Česká dokumentaristka Helena Třeštíková patrí už desiatky rokov k tým, ktorí sú majstrami a nikdy „se neutnou“. Svoje filmy-projekty nakrúca desať-pätnásť-dvadsaťpäť rokov. I viac (ako sa ukáže v budúcnosti).

Takéto otázky tohto patria medzi najzaujímavejšie a najpríťažlivejšie. Najmä ak sa viažu k obdobiam, ktoré sú stále živé a politicky aktuálne. Prvá ČSR (1918 – 1938) k takýmto diskutovaným obdobiam našich národných dejín nesporne patrí.

Pod tímhle názvem se kdysi Karel Čapek vehementně rozčílil na pokrytectví českých novin, které, štvavé a katastrofické během roku, o vánocích překypují láskou k bližnímu, sentimentální poezií, domácím krbem, dojatými city a radostnými dětskými očkami.

Jakmile se dnes člověk podívá na nějakou mediální stránku či obrazovku, vypoulí na něj své bludné apokalyptické oko úvaha o krizi: společenské, kulturní, ekonomické, imunitní či manželské. Někdy si říkám, noviny přece z principu senzacechtivosti přehánějí, nesmíme je brát vážně a také se nesmíme poddávat pocitu stárnoucího pračlověka, který už v době kamenné tvrdil, že za jeho mládí bylo všechno lepší a teď v neolitu se svět řítí do zkázy. Co tak asi říkali lidé na sklonku smrtelně ohroženého Říma, kdy to opravdu vypadalo jako konec světa?

Setkání proběhlo nedávno a proběhlo v Budapešti a bylo velmi honosné, co se týče místa i občerstvení a byla přítomna i řada významných delegátů ze Slovenska, název a reálie tedy nechme rozostřené.

Tesať do kameňa sa dá v dnešnom Nemecku iba jedno: nová vláda Angely Merkel je najlepšia možná. Ale práve to je hlavný problém. Pod drvivou väčšinou pasáží z vládneho programu konzervatívcov z CDU/CSU a liberálov z FDP mohol stáť pokojne podpis socialistov z SPD a Zelených. Volič ľavice, ktorá pred voľbami strašila nástupom neoliberálnej vlády, by sa mal dnes cítiť oklamaný a súčasne sa pýtať, prečo nedal hlas Angele Merkel či lídrovi FDP Guidovi Westerwellemu.