Zimomřivé jaro. Na nebi cáry šedivých mraků vedou zuřivou válku a smutné mokré velkoměsto bičují poryvy ledového deště. Ve výstavní hale londýnského knižního veletrhu je sice teplé útulno, a příchod z mokré zimy do tepla je velkou úlevou, méně radostný pohled je ale na prořídlou účast návštěvníků. Ekonomická stagnace doléhá i na knižní trh – nakladatele, knihkupce, distributory i spisovatele, ale zejména na obchodníky s autorskými právy, kteří se právě tady každoročně scházejí, aby prodali své úspěšné tituly do cizích lovišť.

Evropu obchází přízrak, a dnes už nejenom v pravicových, konzervativních a populistických médiích nebo v řeckých demonstracích, kde občas vlají vlajky unie s hákovým křížem. Už je dokonce i ve francouzské volební agitaci levice, která odmítá „fiskalunion”. Je to Německo. Poprvé od války, a je to už dlouhých 65 let, projevilo Německo (opět sjednocené) svou moc. A německý problém, jak se říkávalo, je zpět. Německo je pro evropskou mocenskou rovnováhu od pádu Francie příliš velké.

V divoké vřavě, kterou čeští sociální demokraté svou nacionálně socialistickou plakátovou kampaní rozproudili kolem zákona o částečné restituci a postupné finanční odluce církví od státu, nemá věcná a rozumná argumentace nejmenší naději. Socdemokraté poškozeni úplatkářskou aférou svého hejtmana Davida Ratha a z nedostatku volitelného programu – těžko slibovat natož prosazovat další výhody sociálního státu v ekonomické recesi – vsadili na české ahistorické protiřímské zaujetí. Nepochybně jejich manažeři uvažovali: jsme v recesi a církev chce peníze, a vyčíslili si, že je 80 procent populace proti. A tak na plakátě chamtivá ruka preláta s briliantovým prstenem přijímá 134 restitučních miliard. To bude v převážně světském prostředí českých zemí bomba.

Není divu, že po téměř apokalyptickém dvacátém století se i v Česku zvedá nostalgická vlna po starém Rakousku. Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových.

Na potvrzení existence Higgsova bosonu nazývaného z legrace Boží částice se čekalo víc než půl století. Není jen tak urychlovat astronomicky drahým urychlovačem protony třicetikilometrovým podzemním tunelem, nemluvě o výpočtech nepřímých důsledků srážky částic. Vidět je nelze, a tak byla radost z potvrzení standartního modelu fyziky vědců veliká a světová media se radovala s nimi. Horší to bylo s vysvětlováním laické veřejnosti.

Německé veřejné mínění se nachází v psychologické pasti. Už více než půl století politici všech parlamentních stran hlásí doktrinu (a školy i média ji po nich opakují), kterou donedávna představovali jako nebetyčný ideál.

Anglie – někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná Anglie – slavila a tentokrát opravdu monumentálně.

Když v roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli v referendu unijní ústavní smlouvu, vypadalo to absurdně, protože důvody odmítnutí byly v obou zemích naprosto odlišné.

Nová francouzská vláda ma velký problém. Jak se vyhnout další integraci unie a zároveň získat převážně německé finance na podporu bank a krachujících deficitů jižních států? Francouzské hospodářství je s jihem silně propojeno, navíc stagnuje a jenom společné dluhy mohou odvrátit krizi od Francie.

Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové nákazy a zkázy, je na celé záležitosti nejpodivnější záhadný mentální svět europolitiků a jejich eurokratů.