Francouzská levice má jasno. Německo má platit! Žádné nové dluhy, deflace, stagnace, recese, nic z toho jižní státy z bryndy nedostane. Je to, jako by chtěl někdo hladovkou nabrat sil, říkají. Samozřejmě, tak jednoduché to není. Seškrtání státních výdajů na rozdíl od zvyšování daní uvolní soukromý sektor, jedinou ekonomiku, kterou máme a povede opět k růstu. Taková je ostatně i německá ortodoxie, vždyť to kvůli nákladům na sjednocení sami Němci provedli a fungovalo to. Navíc, i Americe to doporučuje Kenneth Rogoff z Harvardu v knize o ekonomických krizích Teď je to jinak (This time is different). Protože dluhy nakonec každého doběhnou.
Problém je jen v tom, že to dost dobře nejde u tak různorodých ekonomik v zajetí eura, které poškodilo nejen slabé státy jihu, ale i dynamiku severu (Finsko, Irsko, Slovensko, Pobaltí). Jak si může financministr Wolfgang Schauble a německá kancléřka myslet, že dluhová deflace, zvyšování daní a razantní snížení deficitu navrátí konkurenceschopnost, jež se na jihu Evropy propadla na tak astronomické hodnoty v rozmezí mínus 20 či 30 procent v porovnání s Německem? A to za světové stagnace, německé průmyslové konkurence a fiskální protiinflační politiky Bundesbanky, která se už chystá ve strachu z inflace tlumit úvěry, aby zvýšila produktivitu. Jeden španělský ekonom to nazval dynamikou z pekla a předpovídá masivní emigraci (polovina mladých pod třicet je bez práce) a zhroucení hospodářství. Konspirativní teorie tvrdí, že si to Schauble nemyslí, že jen nevidí jinou cestu, jak oklamat a donutit německé voliče k větší integraci – k integraci za přísných pravidel teutonské fiskální unie.
V Německu opravdu panuje dlouhodobý eurooptimistický konsensus (dnes nejnižší nezaměstnanost za dvacet let) a na obzoru se opět rýsuje velká koalice. Kritici sice žbrblají, že všechny limity, které si vláda předsevzala, byly porušeny (ECB nakonec „tiskla” peníze a nakupovala bez-cenné papíry, Řecku byl dluh za německé ztráty v bankách snížen, euroval navýšen), ale koalice přesto drží a populistické anti-unionistické hnutí nehrozí. Usměvavá kancléřka na návštěvě v Praze vykládala, s jakou vášní dělá politiku a jak se všichni z krize poučili a jak je už konečně za námi. A zdůraznila: „Nezapomeňte, že pro nás je euro víc než pouhá měna, je to symbol evropské integrace.“ Schauble to řekl kdysi ještě tvrději: „Eura se nikdy nevzdáme, je to smysl naší politické existence.“ Opravdu? Ani za cenu dalších veřejných protiněmeckých sebevražd v Řecku (Dimitris Christoulas možná nebude jediný), rozvratu poloviny Evropy, všeobecné chudoby mimo Německo a poválečného míru a stability, do které Německo tolik investovalo?
A tady je podstata dnešní německé otázky i starého německého problému. Tenhle hegemon naruby, pacifistický, pronásledován strašlivými přízraky minulosti, má znovu velkou Ideu, uvěřil opět ve své historické poslání. A proto, žádné pragmatické řešení eurokrize, jako třeba rozdělení eurozóny na severní a jižní, není v dohledu. Musí se budovat do hořkého konce.
Jak to kdysi trefně vyjádřil německý kancléř Willy Brandt, který strávil dlouhá léta ve skandinávském exilu a mohl srovnávat: „Bůh obdařil Němce všemi ctnostmi, kromě smyslu pro uměřenost.“
I dobrá vůle za každou cenu může být nebezpečná.
Problém je jen v tom, že to dost dobře nejde u tak různorodých ekonomik v zajetí eura, které poškodilo nejen slabé státy jihu, ale i dynamiku severu (Finsko, Irsko, Slovensko, Pobaltí). Jak si může financministr Wolfgang Schauble a německá kancléřka myslet, že dluhová deflace, zvyšování daní a razantní snížení deficitu navrátí konkurenceschopnost, jež se na jihu Evropy propadla na tak astronomické hodnoty v rozmezí mínus 20 či 30 procent v porovnání s Německem? A to za světové stagnace, německé průmyslové konkurence a fiskální protiinflační politiky Bundesbanky, která se už chystá ve strachu z inflace tlumit úvěry, aby zvýšila produktivitu. Jeden španělský ekonom to nazval dynamikou z pekla a předpovídá masivní emigraci (polovina mladých pod třicet je bez práce) a zhroucení hospodářství. Konspirativní teorie tvrdí, že si to Schauble nemyslí, že jen nevidí jinou cestu, jak oklamat a donutit německé voliče k větší integraci – k integraci za přísných pravidel teutonské fiskální unie.
V Německu opravdu panuje dlouhodobý eurooptimistický konsensus (dnes nejnižší nezaměstnanost za dvacet let) a na obzoru se opět rýsuje velká koalice. Kritici sice žbrblají, že všechny limity, které si vláda předsevzala, byly porušeny (ECB nakonec „tiskla” peníze a nakupovala bez-cenné papíry, Řecku byl dluh za německé ztráty v bankách snížen, euroval navýšen), ale koalice přesto drží a populistické anti-unionistické hnutí nehrozí. Usměvavá kancléřka na návštěvě v Praze vykládala, s jakou vášní dělá politiku a jak se všichni z krize poučili a jak je už konečně za námi. A zdůraznila: „Nezapomeňte, že pro nás je euro víc než pouhá měna, je to symbol evropské integrace.“ Schauble to řekl kdysi ještě tvrději: „Eura se nikdy nevzdáme, je to smysl naší politické existence.“ Opravdu? Ani za cenu dalších veřejných protiněmeckých sebevražd v Řecku (Dimitris Christoulas možná nebude jediný), rozvratu poloviny Evropy, všeobecné chudoby mimo Německo a poválečného míru a stability, do které Německo tolik investovalo?
A tady je podstata dnešní německé otázky i starého německého problému. Tenhle hegemon naruby, pacifistický, pronásledován strašlivými přízraky minulosti, má znovu velkou Ideu, uvěřil opět ve své historické poslání. A proto, žádné pragmatické řešení eurokrize, jako třeba rozdělení eurozóny na severní a jižní, není v dohledu. Musí se budovat do hořkého konce.
Jak to kdysi trefně vyjádřil německý kancléř Willy Brandt, který strávil dlouhá léta ve skandinávském exilu a mohl srovnávat: „Bůh obdařil Němce všemi ctnostmi, kromě smyslu pro uměřenost.“
I dobrá vůle za každou cenu může být nebezpečná.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.