Žádný výrok Margarety Thatcherové nezpůsobil takový poprask, jako „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“

Polícia v týchto týždňoch výrazne posilňuje policajné jednotky v regiónoch, ktoré trpia vysokou kriminalitou páchanou v blízkosti segregovaných osád. Daniel Lipšic tak z problematiky rómskej kriminality spravil tému, akou ešte dosiaľ nebola.

Očekával jsem, že nové české vydání Zániku Západu od Oswalda Spenglera z roku 1918, který na základě mylné cyklické teorie historie předpovídal jakýsi konec naší civilizace, rozvíří u nás diskusi o její podstatě a výzvách do budoucnosti. Nestalo se, avšak na Západ od nás se toto téma neustále přetřásá. V Anglii dokonce vznikl časopis Standpoint, který má záchranu západní civilizace ve svém programu.

Po půlročním handrkování o platy mladých lékařů a pod výhružkou březnového odchodu, (3 800 z circa 12 000 nemocničních doktorů), nabírá kolize obrátky. V prvním dějství to vypadalo, že buď ustoupí vláda, anebo zkolabují nemocnice.

22 – 22 – 22 – 20. To boli tresty, ktoré dostali útočníci so zápalnými fľašami v českom Vítkove za vlaňajší útok na na rómsku rodinu, pri ktorom utrpelo ťažké zranenia malé dievča. Tresty boli vymerané v rokoch, štyria útočníci – napospol sympatizanti pravicových extrémistov – by z väzenia mali vyjsť až okolo roku 2030.

Sú dedinky, kde sa na pohľad nič nedeje. Nezaplavila ich povodeň, nestavajú tam múry, „riešiace rómsky problém“, obyvateľov netrápia žabomyšie komunálne vojny. Žije sa v nich pokojným životom, zaujímavým len všednosťou.

Mám někdy dětinskou radost, když narazím v novinách na něco pozitivního a proto chvalozpěv Luboše Palaty v Lidových novinách „Važme si českých úředníků,“ ač sám upřímně přiznává, že má s byrokracií malé zkušenosti, mě nemohl nepotěšit.

Chtěl jsem se vyhnout čtení metodologické příručky ke školní sexuální výchově vydané ministerstvem; vystačit si s citáty z médií a udělat si dostatečný obraz z bouřlivé veřejné polemiky, bál jsem se totiž, že se dozvím něco ještě horšího.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Napsala mi studentka z Ružomberoka, abych ji ozřejmil Chestertonovu apologii z teologického hlediska, a protože jsem právě dokončil překlad jeho slavné Ortodoxie, pokusím se o nemožné, ačkoli vím, že Chestertona vlastně vykládat nelze.