Praha je plná mikrofarmářů, zahrádkářů a pěstitelů ovoce a zeleniny. Tyhle instinkty se u některých prostě nedají zaasfaltovat a vybetonovat. Je to místy až zoufalá snaha mít někde kousek svého zeleného, něco rostoucího, nějakou maloprincovskou rostlinu, o kterou je třeba se starat.

Doporučuju číst knížky pořád. Jednak patřím mezi tu povedenou partu, co je z toho živa, jednak jsem přesvědčený, že čtení chce trénink a že je velmi choulostivé na pohodlnost. Určitý cit pro čtení zmizí, když se nepěstuje.

Na festivaly si kupujem lístok v predpredaji vždy na poslednú chvíľu. Inak to nebolo ani pred tohtoročným Hodokvasom, ktorý sa odohral u nás v Piešťanoch. Tento rok ma však k zakúpeniu vstupenky deň pred vypuknutím akcie viedli trocha iné pohnútky.

Nemám rada spory. Ale v

.do pozornosti(30. 6. – 6. 7. 2008)

Vrátil jsem se zpátky. Mezi rybáře. Po třiceti letech mám zase rybářský lístek. Učil jsem se doma na zkoušky, žena Martina ze mě měla legraci, ale já to vzal smrtelně vážně. U řeky je třeba chovat se podle nějakých pravidel, to mi připadá jasný.

Nezhlukujte se, rozejděte se. Praha je už několik staletí hlavním občanským shromaždištěm. Mívá to prostě větší ohlas, když se sejdou lidé na Staroměstském nebo Václavském náměstí a něčeho se dožadují, než když se sejdou v okresním městě u kašny nebo někde na vsi u hasičské nádrže.

Rakušané to v době post-fritzlovské nemají snadné. Mohou se sebevíc usmívat, ale my mediálně zmasírovaní si stejně řekneme, copak mají asi doma ve sklepě.

Žloutenka typu A zažívá v Praze po letech hubených zase jednou zlaté časy. Média po ní skočila jako slepice po flusu. Nebojácní reportéři se nám hlásí v bílých pláštích přímo z infekčních oddělení a rychlými mluvidly nám do mozku vypalují věty jako…hrozivá čísla…se rychle šíří…očkovat…vakcíny docházejí…a už nás masírují popisem epidemie, co zvolna přechází v pandémii.

Horúce letné dni sa čoskoro skončia, ale nič to. V