V Praze na Hradě úřaduje český prezident. Momentálně se, bohužel, už druhé funkční období jmenuje Václav Klaus. Patřím pár let k české menšině, která ho nepovažuje za svého prezidenta. Je mi směšné, jak je sebestředný, jak ze sebe dělá vůdčí typ, přestože je pro mě skutečným prototypem antichlapství.

"Gruzínsko chystá vojnu", prečítala som si pred pár týždňami v článku Petry Procházkovej v SME a nebolo mi všetko jedno. Len pár dní predtým ma opäť oslovila britská organizácia Conciliation resources, aby som sa po roku vrátila do Gruzínska a Abcházska pracovať s mimovládnymi organizáciami.

Bylo mi dva a půl roku a matka mně zdálky chodila ukazovat tanky, zaparkované po celé Praze. V tramvaji jsem pak prý odbojně vykřikoval: Rusáci-hnusáci! a dospělí na mě spokojeně pomrkávali, jako že jsem správně orientovaný. Okupace Československa roku 1968.

Amerika je pár mesiacov pred prezidentskými voľbami tak trochu v očakávaní, ako to dopadne. Pár mesiacov po prepuknutí hypotekárnej krízy je trochu v obavách z budúcnosti. Ale v Amerike sa dnes deje ešte čosi dôležitejšie, čo ju môže nadlho zmeniť.

Pani doktorka Szalayová píše: „O

Jako obvykle pár kulturních informací tak či tak spojených s

Ministerka práce a

Za pár dní príde do Prahy Condoleezza Rice, aby v

Je v niečom celkom ako otec a v niečom je úplne odlišný. Stojí na čele dvoch prominentných súkromných škôl, kam chodia deti vyššej strednej triedy z celej Prahy, ale pán riaditeľ nemá ani riadnu pracovňu a po škole behá v mikine. Václav Klaus mladší.

"Mali sme vtedy iné starosti, ako lámať si hlavu nad operou alebo symfóniou. V prvom rade nebolo vôbec operného súboru ani orchestra. [...] My starší sme bývali ďaleko jeden od druhého: Bella v Sedmohradsku, Moyzes-otec v Prešove, Figuš v Banskej Bystrici, ja zas v opačnom kúte Slovenska, v letargickej Trnave."