Nobelova cena za mír Evropské unii vyvolala uštěpačné, satirické i rozhořčené komentáře, jen těch pozitivních bylo poskrovnu. Je totiž komické dávat cenu za příspěvek k složitým podmínkám míru, který je výsledkem mnoha historických a politických sil, často bezejmenných, většinou nemírových. Byl mírotvorce Gorbačov nebo Reagan? Chamberlain mnichovského míru nebo Churchill, který požadoval ozbrojený zásah proti Hitlerovi? Právě pacifisté měli přece lví podíl odpovědnosti za povzbuzení Hitlerových válečných ambic. Mír ale nemusí být vůbec pozitivní, jak dokládá Pax Romana po likvidaci římské republiky, nebo jak si jej pamatují pamětníci Tábora míru a socialismu.

Pozvali mě na hodinový rozhovor do rozhlasu. Na pusté žvanění je to moc, na velké téma, jak vypadá svět, málo. Předpokládám, že jde o svět celý, nejen unavenou západní civilizaci.

Většina komentátorů se shoduje: Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby mimo jiné i proto, že na protivníka vytáhl tzv. národoveckou kartu Benešových prezidentských dekretů o poválečném vyhnání českých Němců, na kterou jeho odpůrce neuměl takticky odpovědět. V demagogickém souboji kandidátů nestačilo prohlásit, že jsou dekrety mrtvé a obavy o navrácený majetek liché, že to jen z dnešního pohledu se jeví Beneš jako zločinec, protože v kontextu světové války bylo vše jinak. Bylo třeba odpovědět bez vytáček: pane kolego, máme oba na věc naprosto stejný názor, vyhnání bylo historicky nevyhnutelné, soužití Čechů a Němců nemožné, postupimskou dohodou odsouhlasené a tudíž naprosto politicky i morálně v pořádku. To ovšem aristokratický duch tvrdit nemohl, protože si navzdory pokušení relativizovat morálku vlastně nic takového nemyslí a kdoví, co na to téma mnohokrát veřejně tvrdil v Rakousku.

Judeo-křesťanský monoteismus (bez sektářského fundamentalismu) je nejen základ naší vědecko–technické západní civilizace, a to navzdory občasným konfliktům mezi vírou a vědou, ale i jedinou příčinou jejího humánního rozvoje, demokratické tolerance a vlády zákona.

Německý ústavní soud po dlouhém letním přemítaní potvrdil opět post faktum smlouvu a legalitu německé účasti v druhém eurovalu. Ovšem za podmínek, které budou opět až příště (!) kompatibilní s rolí Bundestagu. Nebylo to poprvé, kdy měli soudci v Karlsruhe na bedrech nelogickou a v podstatě neřešitelnou politickou úlohu – uznat vládou podepsanou a ratifikovanou smlouvu, a zároveň vytvořit další ochrannou hradbu pro německé zákonodárce.

Zimomřivé jaro. Na nebi cáry šedivých mraků vedou zuřivou válku a smutné mokré velkoměsto bičují poryvy ledového deště. Ve výstavní hale londýnského knižního veletrhu je sice teplé útulno, a příchod z mokré zimy do tepla je velkou úlevou, méně radostný pohled je ale na prořídlou účast návštěvníků. Ekonomická stagnace doléhá i na knižní trh – nakladatele, knihkupce, distributory i spisovatele, ale zejména na obchodníky s autorskými právy, kteří se právě tady každoročně scházejí, aby prodali své úspěšné tituly do cizích lovišť.

Evropu obchází přízrak, a dnes už nejenom v pravicových, konzervativních a populistických médiích nebo v řeckých demonstracích, kde občas vlají vlajky unie s hákovým křížem. Už je dokonce i ve francouzské volební agitaci levice, která odmítá „fiskalunion”. Je to Německo. Poprvé od války, a je to už dlouhých 65 let, projevilo Německo (opět sjednocené) svou moc. A německý problém, jak se říkávalo, je zpět. Německo je pro evropskou mocenskou rovnováhu od pádu Francie příliš velké.

V divoké vřavě, kterou čeští sociální demokraté svou nacionálně socialistickou plakátovou kampaní rozproudili kolem zákona o částečné restituci a postupné finanční odluce církví od státu, nemá věcná a rozumná argumentace nejmenší naději. Socdemokraté poškozeni úplatkářskou aférou svého hejtmana Davida Ratha a z nedostatku volitelného programu – těžko slibovat natož prosazovat další výhody sociálního státu v ekonomické recesi – vsadili na české ahistorické protiřímské zaujetí. Nepochybně jejich manažeři uvažovali: jsme v recesi a církev chce peníze, a vyčíslili si, že je 80 procent populace proti. A tak na plakátě chamtivá ruka preláta s briliantovým prstenem přijímá 134 restitučních miliard. To bude v převážně světském prostředí českých zemí bomba.

Není divu, že po téměř apokalyptickém dvacátém století se i v Česku zvedá nostalgická vlna po starém Rakousku. Ovšem v prostředí postmoderního relativismu, názorového rovnostářství, ztráty kolektivní autority a dnes už malého zájmu „o smysl českých dějin,“ jde většinou jen o žabomyší války na stránkách vadnoucích českých listů či v odpadním koši mnoha stránek internetových.

Na potvrzení existence Higgsova bosonu nazývaného z legrace Boží částice se čekalo víc než půl století. Není jen tak urychlovat astronomicky drahým urychlovačem protony třicetikilometrovým podzemním tunelem, nemluvě o výpočtech nepřímých důsledků srážky částic. Vidět je nelze, a tak byla radost z potvrzení standartního modelu fyziky vědců veliká a světová media se radovala s nimi. Horší to bylo s vysvětlováním laické veřejnosti.