Výběr nahrávek, které se během roku vracely do přehrávače víc než jednou.

Letos oslaví dvě alba britských Genesis – A Trick of the Tail a Wind & Wuthering – 50 let od vydání. Dodnes plní roli záznamu tiché proměny kapely po odchodu Petera Gabriela.

Jeden záber, jedna ulica, jeden hlas. Videoklip Massive Attack k piesni Unfinished Sympathy z roku 1991 je viac než hudobný sprievod. Je to krátka mestská liturgia, v ktorej sa Los Angeles na chvíľu zosúladí s rytmom jednej melódie.

Zemřel Bob Weir, kytarista a spoluautor písní skupiny Grateful Dead. Nebyl symbolem extáze ani rockové revoluce. Spíš pevným bodem kapely, která stavěla na improvizaci a volnosti. Bez něj by její dlouhé hudební jamy jen těžko držely tvar.

Speciální edice debutu Café Bleu znovu připomíná debut, kterým v polovině osmdesátých let odmítli The Style Council hrát hru na jasné odpovědi a povinné postoje. Oficiální jazyk Polydoru mluví o klasice a definitivním vydání, skutečný význam alba se ale dnes čte jinde.

V britskom jazze by sme len ťažko hľadali tvorcu, ktorý by si počas celej kariéry udržal takú mieru vnútornej slobody ako Mike Westbrook. Jeho deväťdesiatiny nepripomínajú uzavretú kapitolu, skôr tichú rekapituláciu cesty, na ktorej sa jazz stretáva s poéziou, divadlom aj európskou tradíciou — a vždy z toho vznikne hudba, ktorá si zachováva tvár.

25. února 2026 by se Jiří Černý dožil devadesáti let. Patřil k lidem, kteří mění kulturní klima potichu. Ne silou hlasu, ale přesností. Ne pózou, ale trpělivostí. Jeho práce nebyla o tom říkat, co je dobré. Byla o tom učit, jak rozlišovat. Kompas v časech, kdy se svět točil rychleji než pravda.

„Než zahrajete dvě noty, naučte se, jak zahrát jednu. A tu jednu nehrajte, pokud k tomu nebudete mít důvod.“ Ten výrok anglického zpěváka Marka Hollise a klíčové postavy skupiny Talk Talk zní jako hudební rada, ale ve skutečnosti míří jinam. Je to věta o zodpovědnosti za gesto. O tom, že možnost ještě neznamená nutnost. A že zdrženlivost není slabost, ale volba.

Miles Davis nebyl jen výjimečný trumpetista. Patřil k hrstce hudebníků, kteří jazz systematicky posouvali – dekádu za dekádou. Od bebopu čtyřicátých let přes chladnou eleganci padesátých, modální revoluci konce dekády až k elektrickému chaosu sedmdesátých let. Jazz u něj nikdy nebyl hotový tvar, ale otevřený proces: Styl jako osud, změna jako metoda.

Rok 2026 otevírá v hudebním světě výročí, které stojí za víc než jen připomenutí data v kalendáři. Miles Davis a John Coltrane by letos oslavili sto let od narození. Dva muži, dvě cesty, jeden neklid. Dva hudebníci, kteří se opakovaně potkávali ve stejném čase a prostoru – a pokaždé mířili jinam. Jejich příběh není soutěží o to, kdo byl „větší“. Je to vyprávění o svobodě, která má různé podoby a vždycky něco stojí.