Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Ozval se kolega s nápadem, abych napsal něco o kultuře staroslavného města Prahy. Kultura? Zabzučelo mi v hlavě. Cožpak máme dnes nějakou kulturu?

Převážná většina českých reakcí na jednoznačné vítězství sociálně demokratické strany Směr na Slovensku, které umožní jejímu předsedovi Robertu Ficovi zformovat jednobarevnou vládu, se nese v katastrofickém duchu.

Milý, nezabudnuteľný Emil, toto je posledný list, ktorý ti píšem. Práve som totiž dostal správu, že si zomrel. Zase si ma predbehol, milý Emil. Robil si to vždy. Na brigáde ČSM v Bystrici nielenže si sa stal vedúcim izby, hoci aj ja som si na túto funkciu trúfal, ale ešte si mi aj prebral Zuzu Marenčákovú, a to ti nestačilo, nielenže si mi ju prebral, ale si ju ešte aj pretiahol, čo sa mne nepodarilo, hoci som sa o to veľmi usiloval.

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Před sídlem polského premiéra se zapálil devětačtyřicetiletý Varšavan. V dopise, který poslal premiérovi a redakcím několika novin, píše o finančních problémech.

Svět obchází přízrak recese, a tak se ekonomové, bankéři, politici i komentátoři všech médií přou o to, kdo za to může a jak z toho ven. Ponechme stranou levicové ideology spiklenecké historie, kteří už od slavného manifestu Karla Marxe viní za všechno zlo ďábelský, neomezený instinkt vlastnit, mýtický kapitalismus, plutokracii světa, jež všechny ožebračuje, jak věřil Lenin i Hitler.

Demokratické země se dostaly po roce 1989 do vleku globálního kapitálu, a i to je mimo jiné důvod, proč země, jako je Čína se svým autoritářským systémem, získala v tomto novém systému kompetitivní výhodu.

Zabývat se hloupostmi je jistě hloupost. Když ale hloupost pronášejí lidé inteligentní a dokonce relativně vzdělaní, tak to má pravděpodobně, pokud se nezbláznili, nějakou hlubší společenskou příčinu, která stojí za úvahu. Často jde ovšem jen o slovesný výron, podebraný emocí, tak jako ten, na nějž jsem několikrát v souvislosti s eurokrizí nedávno narazil.

V médiích a politice se zabydlel pejorativní pojem „nepřizpůsobiví“. V konkrétnější rovině se tím míní lidé, kteří neplatí nájmy, dlouhodobě nepracují.