Je to už patnáct let, co si Václav Havel povšiml blbé české nálady, a to tenkrát běžela ekonomika na plné obrátky a po více než desetiletí se materiálně dařilo rok od roku lépe.

Je to probuzení z naivní čtyřicetileté víry, že jsou Kontinentálci rozumní pragmatici a realisté, napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která usilovala od šedesátých let o vstup do Evropského hospodářského trhu, a v roce 1973 se jí to po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů,“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do maastrichtské unijní smlouvy proti takovému „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali.

Podivuhodné monumentální svědectví, Bůh a člověk hledající smysl, zdánlivě jen pouhých sedmdesát stránek dialogu o víře a psychoterapii, o spáse a psychickém uzdravení, o Církvi a židech po šoa, o bibli a racionalitě mezi vídeňským psychiatrem Viktorem Franklem a izraelským religionistou Pinchasem Lapidem. Dvouhlas tazatelů naznačuje životní prostor lidské naděje, jde o postoj, o čin a nikoli o řeckou symetrii buď a nebo. Můžeme jen tušit, proč tahle zneklidňující knížka čekala dvacet let na vydání.

Ty tam jsou povinné pochody s transparenty, mávátky, tanečky a alegorickými vozy, a přesto se vrátily v podobě daleko barevnějšího bláznivého karnevalu homosexuálních menšin.

„Neříkala sem to?“ prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka, „vyhraje Zeman. Už je to jasný.” „Vy by ste volila levičáka?” namítl jsem. „Vy politologisti taky houbelec něčemu rozumíte,” namítla teď ona. „Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel a moh´se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!”

Nobelova cena za mír Evropské unii vyvolala uštěpačné, satirické i rozhořčené komentáře, jen těch pozitivních bylo poskrovnu. Je totiž komické dávat cenu za příspěvek k složitým podmínkám míru, který je výsledkem mnoha historických a politických sil, často bezejmenných, většinou nemírových. Byl mírotvorce Gorbačov nebo Reagan? Chamberlain mnichovského míru nebo Churchill, který požadoval ozbrojený zásah proti Hitlerovi? Právě pacifisté měli přece lví podíl odpovědnosti za povzbuzení Hitlerových válečných ambic. Mír ale nemusí být vůbec pozitivní, jak dokládá Pax Romana po likvidaci římské republiky, nebo jak si jej pamatují pamětníci Tábora míru a socialismu.

Pozvali mě na hodinový rozhovor do rozhlasu. Na pusté žvanění je to moc, na velké téma, jak vypadá svět, málo. Předpokládám, že jde o svět celý, nejen unavenou západní civilizaci.

Většina komentátorů se shoduje: Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby mimo jiné i proto, že na protivníka vytáhl tzv. národoveckou kartu Benešových prezidentských dekretů o poválečném vyhnání českých Němců, na kterou jeho odpůrce neuměl takticky odpovědět. V demagogickém souboji kandidátů nestačilo prohlásit, že jsou dekrety mrtvé a obavy o navrácený majetek liché, že to jen z dnešního pohledu se jeví Beneš jako zločinec, protože v kontextu světové války bylo vše jinak. Bylo třeba odpovědět bez vytáček: pane kolego, máme oba na věc naprosto stejný názor, vyhnání bylo historicky nevyhnutelné, soužití Čechů a Němců nemožné, postupimskou dohodou odsouhlasené a tudíž naprosto politicky i morálně v pořádku. To ovšem aristokratický duch tvrdit nemohl, protože si navzdory pokušení relativizovat morálku vlastně nic takového nemyslí a kdoví, co na to téma mnohokrát veřejně tvrdil v Rakousku.

Judeo-křesťanský monoteismus (bez sektářského fundamentalismu) je nejen základ naší vědecko–technické západní civilizace, a to navzdory občasným konfliktům mezi vírou a vědou, ale i jedinou příčinou jejího humánního rozvoje, demokratické tolerance a vlády zákona.

Německý ústavní soud po dlouhém letním přemítaní potvrdil opět post faktum smlouvu a legalitu německé účasti v druhém eurovalu. Ovšem za podmínek, které budou opět až příště (!) kompatibilní s rolí Bundestagu. Nebylo to poprvé, kdy měli soudci v Karlsruhe na bedrech nelogickou a v podstatě neřešitelnou politickou úlohu – uznat vládou podepsanou a ratifikovanou smlouvu, a zároveň vytvořit další ochrannou hradbu pro německé zákonodárce.