Nezhlukujte se, rozejděte se. Praha je už několik staletí hlavním občanským shromaždištěm. Mívá to prostě větší ohlas, když se sejdou lidé na Staroměstském nebo Václavském náměstí a něčeho se dožadují, než když se sejdou v okresním městě u kašny nebo někde na vsi u hasičské nádrže.

Rakušané to v době post-fritzlovské nemají snadné. Mohou se sebevíc usmívat, ale my mediálně zmasírovaní si stejně řekneme, copak mají asi doma ve sklepě.

Žloutenka typu A zažívá v Praze po letech hubených zase jednou zlaté časy. Média po ní skočila jako slepice po flusu. Nebojácní reportéři se nám hlásí v bílých pláštích přímo z infekčních oddělení a rychlými mluvidly nám do mozku vypalují věty jako…hrozivá čísla…se rychle šíří…očkovat…vakcíny docházejí…a už nás masírují popisem epidemie, co zvolna přechází v pandémii.

Dnes o dvou uměleckých outsiderech. Jejich dílo i příběhy jsou působivé. Intenzivní. Ze samoty a bolesti a rezignace na trendy vzniká umění s

Voda je v létě nějak víc na očích. Vedro, žízeň, koupání a tak. Šel jsem a jel jsem se podívat podle trubek, kde se vlastně voda z vodovodního kohoutku v Praze bere.

V Praze byl vysvěcen Jan Kofroň na římsko-katolického kněze. Bude to v České republice první katolický kněz, který bude mít na ruce snubní prsten.

„Jen koukej obětovat kus prázdnin na brigádu a vydělej si nějaké peníze. Uvidíš, budou se ti hodit a taky aspoň poznáš jejich cenu“. Ano, už i takovéhle fotrovské věty jsem svým dětem řekl. Dívaly se na mě při mém proslovu většinou s pohledem, říkajícím tlumočeno slušně: No jen se vypovídej, mudrci!

V Praze na Hradě úřaduje český prezident. Momentálně se, bohužel, už druhé funkční období jmenuje Václav Klaus. Patřím pár let k české menšině, která ho nepovažuje za svého prezidenta. Je mi směšné, jak je sebestředný, jak ze sebe dělá vůdčí typ, přestože je pro mě skutečným prototypem antichlapství.

Bylo mi dva a půl roku a matka mně zdálky chodila ukazovat tanky, zaparkované po celé Praze. V tramvaji jsem pak prý odbojně vykřikoval: Rusáci-hnusáci! a dospělí na mě spokojeně pomrkávali, jako že jsem správně orientovaný. Okupace Československa roku 1968.

Jako obvykle pár kulturních informací tak či tak spojených s