Keď plače filmová hviezda, ktorá dostala Oscara, je to smiešne, no pochopiteľné: ona nevedela, či tú cenu dajú jej, preto bola vzrušená... No ak by to vedela dopredu – načo by plakala? Navyše, keby sama vymenovala porotu z preverených akademikov – a vlastne by Oscara dala sama sebe.

Margaret Thatcherová a Meryl Streepová. Prvá z nich od konca päťdesiatych rokov stúpala po politickom rebríčku britskej Konzervatívnej strany, až kým sa v roku 1979 nestala na viac ako dekádu silnou predsedníčkou vlády, prvou ženou v tomto úrade.

Berlínsky festival mal zdanlivo všetko, čo dôležité kinematografické prehliadky potrebujú: silné, politicky akcentované filmy mladých autorov, rešpektované diela uznávaných osobností i mediálne atraktívne celebrity. Ešte keby sa domáci filmári dočkali Zlatého medveďa...

Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž ducha, a nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, protože vypadají normálně, ba velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo, umí mluvit a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filosofii, náboženství, společnosti, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

O co vlastně jde v divokém sporu o internet? Je tento největší vynález lidstva od Guttenbergovy tiskařské revoluce dnešními pokusy o regulaci (cenzuru) mezinárodní dohodou (ACTA) ohrožen ve své existenci?

Nech sa na to pozriete z hociktorej strany, je nesporne skvelé, že naša Národná galéria nie je nudná ustanovizeň. Nepadla do pasce, predurčenej jej postavením, a nestala sa –  či nezostala – zatuchnutou skostnatenou inštitúciou.

Každý rok uprostred januára sa v holandskom meste Groningen koná festival a konferencia s názvom Eurosonic Noorderslag. V miestnych kluboch tento rok vystúpilo 293 európskych kapiel, v konferenčnom centre De Oosterpoort sa stretlo 3 000 hudobných profesionálov. Zaujímavé to bolo.

Keď sa povie Havajské ostrovy, našinec si predstaví nádherné piesočné pláže, azúrové more, nebo bez mrakov, prachatých turistov, golfové ihriská, žiarivé slnko, koktaily s kockami ľadu a dlhou slamkou, pestrofarebné slnečníky, fešné slečny a pánov v košeliach s havajskými vzormi...

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.