Německé veřejné mínění se nachází v psychologické pasti. Už více než půl století politici všech parlamentních stran hlásí doktrinu (a školy i média ji po nich opakují), kterou donedávna představovali jako nebetyčný ideál.

Anglie – někdy Velká Británie, jindy Spojené království, ale nikdy skutečná Anglie – slavila a tentokrát opravdu monumentálně.

Když v roce 2005 Francouzi a Holanďané smetli v referendu unijní ústavní smlouvu, vypadalo to absurdně, protože důvody odmítnutí byly v obou zemích naprosto odlišné.

Nová francouzská vláda ma velký problém. Jak se vyhnout další integraci unie a zároveň získat převážně německé finance na podporu bank a krachujících deficitů jižních států? Francouzské hospodářství je s jihem silně propojeno, navíc stagnuje a jenom společné dluhy mohou odvrátit krizi od Francie.

Postupně, jak se před námi rozvíjí drama dluhové nákazy a zkázy, je na celé záležitosti nejpodivnější záhadný mentální svět europolitiků a jejich eurokratů.

Stalo se, co nikdo nečekal. Kromě anglického premiéra Davida Camerona i český vládní předseda Petr Nečas odepřel evropské nomenklatuře povinný souhlas s „fiskalunion“ a nepodepsal. A co hůř, podmínil jej referendem o euru, čímž dostal do pasti opozici. Ale podruhé se vyjevila i faktická neplatnost veta. Vlak evropské nomenklatury potížisty objede.

Nový rok o slepičí krok, pomalu, nenápadně a optimisticky postupuje kupředu se stoupajícím sluncem na horizontu, a tak je téměř jisté, že noci bude ubývat a světla přibývat. Horší je to o lednovou/ledovou náladu.

Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž ducha, a nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, protože vypadají normálně, ba velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo, umí mluvit a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filosofii, náboženství, společnosti, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

O co vlastně jde v divokém sporu o internet? Je tento největší vynález lidstva od Guttenbergovy tiskařské revoluce dnešními pokusy o regulaci (cenzuru) mezinárodní dohodou (ACTA) ohrožen ve své existenci?

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.