Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž ducha, a nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, protože vypadají normálně, ba velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo, umí mluvit a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filosofii, náboženství, společnosti, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

O co vlastně jde v divokém sporu o internet? Je tento největší vynález lidstva od Guttenbergovy tiskařské revoluce dnešními pokusy o regulaci (cenzuru) mezinárodní dohodou (ACTA) ohrožen ve své existenci?

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Ozval se kolega s nápadem, abych napsal něco o kultuře staroslavného města Prahy. Kultura? Zabzučelo mi v hlavě. Cožpak máme dnes nějakou kulturu?

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Svět obchází přízrak recese, a tak se ekonomové, bankéři, politici i komentátoři všech médií přou o to, kdo za to může a jak z toho ven. Ponechme stranou levicové ideology spiklenecké historie, kteří už od slavného manifestu Karla Marxe viní za všechno zlo ďábelský, neomezený instinkt vlastnit, mýtický kapitalismus, plutokracii světa, jež všechny ožebračuje, jak věřil Lenin i Hitler.

Staronová vláda EU je velmi výkonná: po irské, portugalské, španělské (ta to vzdala předem), slovenské a řecké, zlikvidovala teď i vládu italskou.

napadlo mě při čtení o slovenské krizi. Pod Tatrami padla vláda, a to je větší bouřka než holandský a finský kompromis s euroskeptiky, které tamní vlády umí vtělit do politického procesu. Slovenská koaliční trojka, nepochybně zastrašená (stačí si přečíst tři týdny starý trapný rozhovor s financministrem Miklošem v českých lidovkách, kde chybu s přijetím eura nepřizná a Slováky straší), tohle neuměla, přestože možností měla několik. Natruc postavila všechno na hranu – a padla. Dobře ji tak, když je hloupá!

Zabývat se hloupostmi je jistě hloupost. Když ale hloupost pronášejí lidé inteligentní a dokonce relativně vzdělaní, tak to má pravděpodobně, pokud se nezbláznili, nějakou hlubší společenskou příčinu, která stojí za úvahu. Často jde ovšem jen o slovesný výron, podebraný emocí, tak jako ten, na nějž jsem několikrát v souvislosti s eurokrizí nedávno narazil.

Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna poněkud nezřetelná osoba, postava beze jména a bez tváře: mudžahedín.