z pohledu imunologa je jasné, že se v médiích, ale i mezi některými vědci, nebezpečí koronaviru SARS-CoV-2, a jím vyvolaným onemocněním COVID-19, hodně přeceňuje. Virus totiž už nakazil velkou část obyvatelstva po celém světě. Velká většina infikovaných, ano, myslím tím více jak 99 %, se mu přirozeně již ubránila nebo v blízké budoucnosti ubrání a prodělá sezónní respirační infekci různé intenzity. S rouškami a mytím rukou jako samozřejmou a běžnou součástí našeho života, jak to už dříve pochopili v jihovýchodní Asii. Je období chřipky, cholery a tuberkulózy, je třeba chránit sebe a okolí. Je to úplně normální.
je pozitivita na infekci virem SARS-CoV-2 totéž, co COVID-19 onemocnění?
Není. Infekce virem SARS-CoV-2 postihne nakonec velkou část světové populace, a to i v případě těch nejpřísnějších karanténních opatření. Tato opatření povedou pouze k pomalejšímu šíření infekce. V důsledku karantény se setkáme s virem s nižší pravděpodobností, a může to následně znamenat i vyšší citlivost pro další vlnu viru. Ta může přijít na podzim, a na ní nemusí být populace připravená předchozím stykem s virem v této první vlně.
Onemocnění jako následek této infekce se nazývá COVID-19. D znamená „disease“, tedy nemoc. V tom případě se už musí projevit klinické příznaky, o kterých tu ale psát nebudu. COVID-19 postihne pouze minimální procento populace a z ní jen velice malá část SARS-CoV-2 pozitivních lidí na toto onemocnění skutečně zemře. Odhad počtu úmrtí se stále snižuje a nakonec skončí na úrovni běžné sezónní chřipky, na kterou u nás ročně zemře několik tisíc lidí a celosvětově až půl milionu. Ovšem 90 % z nich, stejně jako u COVID-19, zemře vlastně na následný bakteriální zánět, kterému chřipka otevřela dveře do plic.
krizový management v čase paniky aneb ani ta pandemie už není to, co bývalo
Tak tu máme pandemii. Vyhlásilo jí WHO a to, spolu se špatnou situací v Itálii, následně donutilo téměř všechny ohrožené státy zavést poměrně silně omezující opatření, která vyvolala paniku. Mimo jiné tím donutily své občany spolupracovat. Rozhodování v čase šířící se infekce a s tím související paniky je nepochybně těžká věc. Dnes se rozhoduje pod tlakem veřejnosti a většinou v zájmu omezených lékařských kapacit pro péči o kriticky nemocné.
Rychlost vstupu této nemoci do našich životů překvapila všechny, včetně vědců a krizových manažerů. A právě proto je stále potřeba připomínat, že smyslem krizových opatření má být identifikace a ochrana ohrožených skupin (seniorů nad 70 let a zdravotníků), izolace a léčba kriticky nemocných, tedy těch s nejvyšší náloží infekčního viru. Je to vždy pouze úplný vrcholek ledovce.
To zvládla Čína, bohužel až od poloviny ledna, tedy až po měsíci a půl po objevení nového viru. To je neodpustitelné! Nejprve nechala infekci rozjet, zlikvidovat část lékařů a sester, aby pak pro izolaci epicentra ve Wuchanu nasadila vojenský režim. Klíčová byla izolace celých polních nemocnic s podtlakovým režimem, ale hlavně lékařského personálu. Celé jednotky dvanácti lékařů se tu měnily okamžitě, když jeden z nich byl zjištěný jako SARS-CoV-2 pozitivní. Od počátku podobný přístup zvolily další jihoasijské země v čele s Jižní Koreou, Taiwanem a Japonskem. Zde (Čína, Korea) proběhl vrchol podobně rychle jako u sezónní chřipky a dnes jsou čísla již velice nízká. Ale i tam je stále nutné se mít na pozoru, testovat pacienty s klinickými příznaky a izolovat je.
V Evropě to zatím nejlépe zvládají Německo, Švédsko, Holandsko, a to s menšími karanténními opatřeními. Situaci bohužel vůbec nezvládla Itálie a Španělsko, a to ani s přísnou karanténou, protože ta přišla pozdě. Tyto dvě země mají navíc mnohem horší zdravotní management, včetně nízkého počtu personálu (2-3x méně než Německo nebo Švédsko). Když srovnáme způsob ochrany zdravotníků v Číně (až od poloviny ledna) a v Itálii, je v tom rozdíl dobře půl století. Dodnes si v Itálii a Španělsku lékaři stříhají a lepí igelitové pytlíky na odpad jako ochrannou pomůcku místo skafandru. Vysoký průměrný věk a zdravotní stav obyvatel Itálie a Španělska také nepřispívají ke zdárnému vývoji. A to už vůbec nemluvím o chabé součinnosti obyvatelstva na vyhlášeném stavu nebezpečí. Od počátku to bylo na jihu Evropy dost „free“, na rozdíl od Asie. Prostě se tam zaspalo a vážnost situace nebyla správně odhadnutá.
Vědecká data, na základě kterých dochází ke konkrétnímu rozhodnutí krizového managementu, jsou velice omezená. To je běžné na počátku každé epidemie. I s omezenými daty by však mělo být zacházeno s kritickým úsudkem. Bohužel ani vědci nejsou imunní vůči nekritickým sdělením typu srovnání současného onemocnění COVID-19 se španělskou chřipkou v roce 1918-1919, na kterou zahynulo 50 milionů lidí, tedy několikanásobně více, než v první světové válce. Považuji to za krajně nevhodné a neetické chování, protože to jsou výroky bez dat a kritického úsudku, vedené s přesvědčením, že lidé pak budou opatrnější. Data, která dnes máme k dispozici o SARS-CoV-2 nejsou spolehlivá, někdy ani nejsou dostupná a ti samí vědci to většinou ve své analýze neopomenou zmínit. Nicméně analýzu přesto udělají a publikují. Její význam je ovšem nulový. Modely, které se vytváří, budou stále přesnější a přesnější. A právě vývoj trendu je klíčem k pochopení úrovně závažnosti onemocnění COVID-19.
Z hlediska vývoje infekce a onemocnění vidíme pozitivní vývoj v jihovýchodní Asii, kde je místy COVID-19 již v úplném útlumu (Čína, Jižní Korea) a křivka počtu mrtvých kopíruje počet pozitivních případů. Ano, je pravda, že jinde (Singapur, Taiwan, Japonsko) dochází po období klidu k nárůstu, a proto je stále nutné monitorovat a izolovat nemocné – čti: COVID-19 nemocné, nikoli SARS-CoV-2 infikované.