průvodčí zoufale vysvětloval, že se v Budapešti něco popletlo a že tři vagóny vlaku chybí. Průvodčí navrhl, ať jedeme pozdějším spojem, nebo ať nastoupíme a jsme tedy na chodbičce. Jinak byl velmi laskavý a empatický a situaci zvládl profesionálně. To ale nic nezměnilo na tom, že pasažéři tří vozů v jinak vyprodaném vlaku zaujímali místa, kde se dalo, seděl jsem naproti WC a meditoval o tom, jak je v době internetu, věcí a elektronických kontrol na mnoha úrovních možné se nedopočítat do tří a do tří neexistujících vozů prodat místenky.
Ale nechci být sebelítostivý, tohle se občas stane; jde o něco jiného, o další kamínek do mozaiky kolektivního vědomí nebo nevědomí národa. Kolik to celkově bylo promarněných desítek hodin života všech cestujících stojících nebo sedících po chodbičkách? Pasažéři těch tří vozů – možná jsem naivní – se mohli za ty tři hodiny, co reálně trvá jízda Českými drahami naučit padesát nových španělských slovíček, přečíst si deset básní Vladimíra Holana, kapitolu knihy o architektuře nebo kapitolu o metabolismu antibiotik nebo si přečíst povídky Karla Čapka nebo nedělní Respekt. Což se nestalo.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.