ač není fyzika mojí profesí, mám o tento obor laický zájem, protože světy fyziky a lidského ducha jsou si v mnohém podobné a mohu v nich najít řadu přirovnání. Ve svých několika profesích se více než se světem fyzikálních jednotek setkávám se světem hlouposti. Pokaždé, když slyším nějaký nesmysl, ba nehoráznou pitomost, uvažuji o tom, z jakých pramenů autor čerpal. Jsou v podstatě dva.
Prvním je bulvární sdělovací prostředek, kterému nikdy nejde o hledání pravdy, ale o hledání senzace. Ono totiž nalézt senzaci dá méně práce než nalézt pravdu. A nad to si čtenář takového plátku lépe zapamatuje to, co je senzační než to, co je pravdivé. Ono totiž dnes v podstatě nejde toliko o hledání pravdy, ale o hledání názoru, o hledání někoho, kdo má stejný názor jako já, a když ho najdu… už jsme dva. A protože jsme v menšině, máme pravdu – jak pravil kdosi moudrý.
Vzpomínám si v této souvislosti na příběh, který v jedné své publikaci uvádí jezuita Anthony de Mello. Muž jde krajinou se svým přítelem ďáblíkem a oba vidí, jak v dálce na obzoru nějaký člověk sebral cosi ze země, prohlédl si to a strčil do kapsy.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.