podle expertů z Centra strategického plánování – takové obdoby našeho Prognostického ústavu 80. let –, vedeného Alexejem Kudrinem, donedávna považovaným za Putinova umírněného oponenta, může přirozený roční úbytek obyvatelstva do roku 2035 stoupnout na 400 tisíc, nebo dokonce milion lidí ročně.
Putin dává již delší dobu znát, že nebere problém s klesající porodností na lehkou váhu. Svědčí o tom i jeho nedávné řízeně medializované jednání s vládním týmem, který má za úkol realizovat tzv. Národní strategickou činnost v zájmu dětí. Putin během něj prohlásil, že je třeba resetovat státní demografickou politiku a skutečně navrhl řadu koncepčních opatření, která by k tomu měla přispět. A aby nenarušil dojem své neomylnosti, uchýlil se k již tradiční dialektické argumentaci: dnešní pokles porodnosti způsobila – jak jinak – ekonomická katastrofa 90. let.
„Perspektiva udržitelného demografického vývoje v Rusku vyžaduje smír s ruskými muslimy.“
To všechno zní sice dobře, ale jak je v Rusku zvykem již od dob knížete Potěmkina, není to víc než fasáda, za níž ruské vedení skrývá problém pro Rusko perspektivně daleko závažnější a zároveň i palčivě aktuální. A tím je úplně jiná demografická tendence – prudký nárůst ruského obyvatelstva muslimského vyznání, respektive jeho kulturní a náboženská emancipace a bezprostřední politické důsledky, které z ní vyplývají: především stupňující se požadavky na konfesionální, kulturní a národnostní práva a svobody muslimů. V dnešním Rusku jsme na jedné straně svědky jejich systematického porušování ze strany státu, na straně druhé pak bujení jejich krajních forem, tedy náboženského fundamentalismu, separatismu a terorismu, včetně toho mezinárodního.
živelný a zkorumpovaný proces
Statistiky uvádějící počet obyvatel muslimského vyznání žijících na území Ruska se různí. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2016, tedy již po anexi Krymu s jeho tatarským obyvatelstvem, tvoří muslimové přibližně 20 z celkového počtu necelých 145 milionů obyvatel Ruska. Jiné odhady však hovoří o daleko vyšších číslech. Když se na začátku loňského roku předseda výboru Státní dumy pro kulturu Stanislav Govoruchin snažil zabránit předání petrohradského chrámu svatého Izáka pravoslavné církvi, argumentoval tím, že čtvrtinu ruského obyvatelstva tvoří muslimové a ti by do kostela nechodili. Podle jeho odhadu, pravděpodobně zasvěceného, to vychází na více než 35 milionů. A k podobným číslům se většinou kloní i ruské muslimské organizace.
V roce 2015 zveřejnila ruská tisková agentura Islam News informaci pocházející od nejmenovaného úředníka jednoho ze silových ministerstev, podle kterého se v té době k jedné z tradičně muslimských národností hlásilo 33 % z 11 milionů obyvatel Moskvy. Takovou na první pohled divokou rozkolísanost v počtech způsobují některé neformální principy, na nichž stojí korporátní řízení ruského státu úzce propojující politické a ekonomické zájmy vládnoucí oligarchie. Jestliže počet Tatarů, Čečenců, Baškirů a dalších tradičně muslimských národností žijících historicky na území Ruska se dá spočítat poměrně přesně, údaje o imigrantech z bývalých sovětských republik jsou prakticky neurčitelné.
Státem stanovované kvóty, které mají proud přistěhovalců ze zákona omezovat, byly od 90. let pravidelně mnohanásobně překračovány. Proces to byl vždy živelný a zkorumpovaný a řídil se především potřebami silných ekonomických hráčů, kteří výměnou za loajálnost k vládnoucímu režimu požívali (a dosud požívají) privilegia dovážet pro potřeby svých „impérií“ levnou pracovní sílu ze zahraničí – legální i nelegální. Na území Ruska podle statistiky ruského ministerstva vnitra z konce minulého roku stabilně žije 10 milionů cizinců, z toho 2,6 milionu nelegálně.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.