když se v prosinci 1935 Tomáš Garrigue Masaryk rozhodl vzdát prezidentského úřadu, pronesl krátký abdikační projev. „Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen prezidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom. Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti…“
Masaryk dobře věděl, že jeden z ideálů, z nichž se Republika Československá zrodila, bylo právo na sebeurčení národů. Ponechme teď stranou otázku, jak moc se soužití mnoha etnik v Československu (ne)povedlo a kdo či co za to může a soustřeďme se na klíčový fenomén ideálu, ze kterého republika vzešla, na ideál, který do evropské praktické politiky vnesli dva neevropští aktéři, Lenin a Wilson.
„Uskupení, jichž jsme součástí, jsou právě tak silná, jak silný, respektive slabý, je jejich nejslabší článek.“
Motivace vůdce ruských bolševiků byla v zásadě jednoduchá. Lenin chtěl Rusko použít jako „otýpku chrastí“ k roznícení plamene světové proletářské revoluce a k tomuto účelu byl ochoten použít všechny dostupné prostředky. Zdůraznit zjevný problém nerovného zacházení s příslušníky různých etnik v Rusku, ale právě tak třeba v Rakousku-Uhersku mohlo být pro nastartování všeobecného rozvratu velice účinné. A bylo.
Dlužno ještě podotknout, že s výjimkou Finů, kteří však zaplatili strašlivou cenu, nakonec všichni ti, kterým bolševici umožnili získat vlastní státy či nějakou formu autonomie v rámci SSSR, nakonec skončili pod tvrdou pěstí Moskvy.
U Wilsona byla situace složitější. Americký prezident rozhodně byl idealista, ale zároveň sledoval ekonomické a další zájmy Spojených států, což se skvěle odráží právě ve znění jeho 14 bodů. Navzdory u nás dosud tradované představě, že vznik Československa byl jednou z priorit, tomu tak nebylo. Právo národů Rakouska-Uherska na autonomii, aniž by bylo konkrétně specifikováno jakou, bylo uvedeno až v desátém bodě ze čtrnácti.