takové výroky se běžně používají v západoevropských médiích, když informují o tom, že Miloš Zeman vyhrál se ziskem 51,4 procenta druhé kolo prezidentských voleb. Víc než o české situaci ovšem svědčí o tom, že Západ Čechům úplně dobře nerozumí. Zklamání v jeho metropolích je pochopitelné. Poté, co Francouzi, Holanďané a Rakušané odmítli vládu nacionálních populistů, dvoje české volby znamenají obrat, po němž naopak nevypočitatelní populisté jeden z členských států Evropské unie ovládli.
„V rámci demokratického systému se však chovají o poznání rozumněji a cílevědoměji než vzdělanější a bohatší voliči tradičních stran.“
Přesto je takové hodnocení pro Čechy nespravedlivé. Neudělali přece nic neobvyklého, o čem by se například ve vzorném Německu nikomu ani nezdálo. Ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko získaly už na jaře 2016 dvě nesystémové strany AfD a Linke dohromady víc hlasů než křesťanští a sociální demokraté. Koalici tradičních stran nakonec zachránili Zelení, kteří díky pouhým dvěma a půl tisícům hlasů překonali kvórum pro vstup do zemského sněmu. A to ještě měly obě tradiční strany neomezenou podporu z Berlína. Proč tedy vyčítat Čechům, že většinou 150 tisíc hlasů zvolili populistu prezidentem? Nestalo se nic neobvyklého, jenom se dosud příjemně zlenivělé Česko probouzí do syrové evropské reality.
východoněmecká stopa
Přirovnání k východnímu Německu v této chvíli odhaluje většinu důležitých rozměrů vítězství Miloše Zemana. Ohlas AfD a Linke v bývalém východním Německu je každému z tamních expertů pochopitelný. Mnozí východní Němci se cítí ve své vlastní zemi jako občané druhé kategorie. Vlivní a bohatí lidé ze západu u nich skupují pozemky a obsazují důležitá místa ve firmách i správním aparátu. Místní jsou odkázáni na námezdní práci, za niž se platí hůř než ve starých spolkových zemích, a na život v kolektivních domech, které byly postaveny ještě v dobách komunistického režimu a po převratu roku 1989 se maximálně opravily. Takový obranný postoj sdílejí především starší obyvatelé sídlišť nebo průmyslových ghett, případně odlehlého venkova, a jenom v prosperujících metropolích Lipsku, Drážďanech, Postupimi, Jeně či části východního Berlína už ho dokázali přesvědčivě překonat.
Za trochu jiných okolností se v Česku děje totéž. Po listopadu 1989 se zvětšila nerovnost především na úkor manuálně pracujících, ale také části střední třídy, jako jsou učitelé nebo pracovníci v sociálních službách. Ještě horší než arogantní cizinci jsou domácí podnikatelé, kteří privatizovali (rozuměj ukradli) státní firmy a svým dřívějším kolegům od té doby utahují šrouby. Kdo se může divit, že se ti obyčejní Češi chovají stejně jako jejich historičtí souputníci ve východním Německu?
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.