to bylo to, na co moji rodiče celý život čekali. A čtyřicet let čekali na svobodu také moji prarodiče, kteří přišli o rodinnou firmu, statek a hlavně o možnost svobodně mluvit, cestovat a žít. U nás doma se nikdy žádné řeči o tom, že za komunistů bylo líp, nevedly. U nás doma byli vedoucí komunisté vždycky jen zloději a vrazi. A běžní členové KSČ byli pro nás kolaboranti.
A tak jsem (nejen díky tomu) mohla velkou část vlastního života prožít v době plné optimismu. Oslavovali jsme vstup do NATO, do Evropské unie, sledovali všechny volby. Velmi dlouho jsem žila v domnění, že mám obrovské štěstí, že jsem vyrůstala a dospívala ve svobodné zemi, která se stále více otvírala Západu. A měla jsem pocit, že takhle to bude napořád.
Když se v roce 2013 stal prezidentem Miloš Zeman, poprvé v životě jsem cítila absolutní bezmoc a smutek z toho, že tu po delší době zase vítězí lež a nenávist, když budeme parafrázovat slova Václava Havla. Zeman se už před pěti lety choval jako opovrženíhodný hulvát, který zneužil témata, která vůbec nebyla relevantní, lhal, kdykoli mohl, a neférově napadal své protivníky, což vyvrcholilo nezapomenutelným inzerátem v deníku Blesk. Kterému dosud někteří lidé věří.
Když poté přišel teatrální policejní zásah na úřadu vlády a padl kabinet premiéra Petra Nečase, začalo se zdát, že se situace poněkud vymyká z kloubů. Slovák Andrej Babiš, kterému jsme se do té chvíle jen smáli, koupil vydavatelství Mafra, jehož součástí byly zejména Lidové noviny, které se u nás četly, co si pamatuju.