po policejní brutalitě, kterou v neděli vyvolal pokus uspořádat referendum o nezávislosti, se propast zdá hlubší než dřív. Co je španělské vládě v takovou chvíli platný argument, že referendum bylo ilegální, protože nebylo v souladu s ústavou? Bohužel je neudržitelná představa, že ústava bude fungovat jako zeď, o niž se rozbijí jakékoliv snahy o změnu – důraz je na slově jakékoliv. Neboť ve chvíli, kdy v jednom státě vedle sebe žijí různé národy a ústava tvrdí, že Španělsko je nedělitelné, je ústava v rozporu s právem na sebeurčení. Jestli si ho separatisté prosadí, záleží v historii jen na jejich síle a vytrvalosti.
Španělé mají pravdu v tom, že nikdo, ani Katalánsko, by neměl činit jednostranné kroky bez ohledu na dosavadní spolubydlící. Proti tomu ale autonomní katalánská vláda po právu namítá, že o svém cíli mluví už několik let, a španělská vláda nereagovala jinak než pohrůžkami nebo soudy.
„Když se separatistický vlak rozjede, má už svou vlastní dynamiku.“
Porovnejme si to s rozpadem Československa po roce 1989. Hned v prvních měsících svobody bylo k naprostému překvapení Čechů zřejmé, že Slováci budou žádat větší svébytnost. Probuzené touhy Slováků Praha nebyla schopna nasytit nebo utišit. Na podzim 1990 se masivně převáděly kompetence z centra na republikové vlády, což byl v době právě zahajovaného přechodu od socialismu k trhu jistě riskantní ústupek.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.