když jsem jako starší dítě hltavě četl Dickensovy romány, zároveň jsem si představoval ty postavy chudých a nuzných hrdinů v reálném světě. A nacházel jsem je bez potíží, znal jsem je osobně, věděl jsem, kde bydlí. S některými chudými dětmi jsem se kamarádil – a představoval si, že to jsou postavy z Dickense, třeba jsem znal jednoho Oliver Twista…
I za hluboce rovnostářského komunismu bylo ve škole, v každé třídě, vždycky pár dětí, které byly jaksi jiné, měly horší, někdy pospravované nebo nuzné oblečení, okopanější boty, byly bledší v obličeji, něčím byly jakoby cítit: děti s nimi nechtěly sedět, byli to třídní outsideři, páriové. A v něčem byli zase jaksi otrkanější a drsnější, realističtější. Byli z chudých rodin: nejezdili na výlety, nechodili moc do kina a neměli kožený míč – pro rodiče byl moc drahý.
„Není nic víc krátkozraké než odstrkovat celou jednu vrstvu společnosti do stavu, kdy té spokojenější části společnosti závidí a má na ni zlost.“
Když byl školní zájezd z našeho malého města do divadla nebo do zoo, většinou zůstali doma – pokud za ně nezaplatila učitelka, která si je vzala pod patronát. Na jednu takovou vzpomínám – na její tehdy pro nás ne dosti pochopitelnou náchylnost k jedné chudé, ale talentované spolužačce – a chovám k ní nyní, když už to všechno chápu, hlubokou úctu.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.