k revoluci v padesátých letech prý u nás nedošlo proto, že tehdy nebyla špatná ekonomická situace.
Francouzská historička se po odvolání Daniela Hermana na jaře 2013 obměněnou Radou ÚSTR, která měla z Lidového domu zadání ústav „odpolitizovat“, ucházela o post ředitelky ústavu. Dnes působí jako klíčová poradkyně ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry pro výzkum a metodologii a bouřlivý ohlas vyvolal její rozhovor pro anarchistický server a2larm při příležitosti desátého výročí vzniku ústavu.
skálův respekt
Muriel Blaive si pochvaluje, jak se ústav v poslední době profesionalizoval. Tato „profesionalizace“ se projevuje v tom, že stoupenci levicové ideologie v čele s radním Michalem Uhlem, kteří ústav po puči před čtyřmi lety ovládli, odmítají na komunistický režim nahlížet jako na období totality, ale chtějí ho zkoumat „komplexněji“, tedy i s jeho „pozitivními“ stránkami. Tedy zcela mimo původní záběr ÚSTR, usilující o vyrovnávání s totalitní minulostí a potlačováním občanských práv v éře nacismu a komunismu.
„Otázka zní, jestli současnou paralýzou ÚSTR vlak neujíždí skutečnému vyrovnávání s komunistickou minulostí.“
Muriel Blaive toto zadání naplňuje nad očekávání. Není se co divit, že závěry jejího výzkumu přivítal místopředseda KSČM Josef Skála, hlavní ideolog strany a stoupenec tvrdého stalinského jádra. V článku v Haló novinách „Marx a brožurkový profesor“ (29. 8. 2017) polemizoval s profesorem Igorem Lukešem z Bostonské univerzity kvůli jeho pohledu na marxismus. Vydráždil ho zejména jeho názor, že „marxismus je sbírkou pouček a nepodložených tvrzení, která se falešně vydává za vědu navzdory tomu, že vždy a katastrofálně prohrává“.
žena, co na brožurky nedá
„Profesorovi i hvězdné pěchotě do něj právě hází vidle i francouzská historička Muriel Blaive,“ píše Skála a cituje poradkyni ředitele ÚSTR z rozhovoru pro a2larm: „Právě otevření archívů Státní bezpečnosti – říká žena, co na brožurky nedá – totiž ukázalo pravý opak toho, v co doufali Pavel Žáček a jeho spojenci, když s myšlenkou ÚSTR poprvé přišli. Byli přesvědčeni, že archívy budou svědčit o totalitě minulého režimu a rozsahu jeho zla. Čím širší výzkumy ale proběhly, tím více archívy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces kolektivního i individuálního vyjednávání.“
Poté, co se na Blaive na sociálních sítích snesla vlna kritiky za překrucování historie, jí poskytl mediální azyl vydavatel dalšího levicově orientovaného portálu Britské listy Jan Čulík. Společně označili kritiky jejího přístupu paradoxně za komunisty a Čulík s historičkou natočil videorozhovor (30. 8. 2017).
Za pozornost stojí zjištění Blaive, že i stalinský režim se snažil s lidmi vyjednávat a zajistil jim dostatek jídla. Tedy v době masivních čistek, poprav, perzekucí, znárodňování a přídělového systému s katastrofálním nedostatkem zboží. A že v době maďarských událostí v roce 1956 v Československu nebyla špatná ekonomická situace, a proto lidé necítili potřebu proti režimu vystoupit.
měnová reforma, nebo velká loupež?
Takto řečeno bez dalších souvislostí to už je naprostá falzifikace dějin, popírající realitu. Není možné vyhnout se dopadům měnové reformy ze dne 1. června 1953, považované za gigantickou loupež za bílého dne, která mnoho lidí připravila o úspory, způsobila nemálo rodinných tragédií a zlikvidovala tehdy ještě přežívající drobný soukromý sektor.
Není možné nevnímat, s jakým pokrytectvím se tato velekrádež odehrála. Ještě den předtím, než předseda vlády Viliam Široký oznámil, že bankovky budou platit jen do konce měsíce, prezident Antonín Zápotocký veřejnost lživě ujišťoval, že nic takového nehrozí. „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ prohlašoval v rozhlase.
sovětský model centrálního plánování
Nejvážnějším důvodem pro provedení utajované reformy byl přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi, a i proto se už dlouho předtím tiskly nové bankovky v Sovětském svazu. Tedy přechod k hlubokému zaostávání životní úrovně za západními zeměmi s přetrvávajícím nedostatkem zboží a výrazně nižší platovou úrovní, která je znát dodnes.
„V době maďarských událostí v roce 1956 v Československu nebyla špatná ekonomická situace, a proto lidé necítili potřebu proti režimu vystoupit.“
Měnová reforma byla dalším zločinem režimu dopadajícím na široké vrstvy obyvatelstva, které jej rozhodně nepřijalo s porozuměním. Vyvolala vlnu stávek po celé republice. Největší odpor vypukl v plzeňské škodovce, kdy byli zaměstnanci zatýkáni, vězněni, vysídlováni do pohraničí nebo umisťováni do táborů nucených prací. Represe vůči nespokojeným občanům byly tak tvrdé, že si pražské vedení dokonce vysloužilo kritiku z Moskvy.
represe a tuhá propaganda
Stejně zkreslený pohled Blaive předvádí na situaci v roce 1956. Vedení státu se velmi obávalo, aby se protikomunistické protesty v Maďarsku a Polsku nepřenesly do Československa. Proto manipulovalo veřejným míněním s cílem vyvolat dojem, že jde jen o projevy nekontrolovaného násilí. Navzdory masivní propagandě se přesto u části veřejnosti objevily značné sympatie s maďarskými revolucionáři, protože to, co se dělo v Maďarsku, u mnohých lidí vzbuzovalo naděje, že se něco pohne i v Československu.
Jak je možné, že Ústav pro studium totalitních režimů připouští takovou míru relativizace poválečných československých dějin? Plnou odpovědnost mají ti, kdo Muriel Blaive, která nemá s naší historií žádnou zkušenost, přivedli a svým mlčením s podobnými závěry souhlasí, Tedy většina členů Rady ÚSTR a současné vedení ústavu.
komu ujíždí vlak?
Aby se nakonec mottem jeho současné práce nestalo účtování stalinisty Skály s Igorem Lukešem, který mimochodem na protest proti změnám v ÚSTR před čtyřmi lety odešel z jeho vědecké rady. „Profesor žije z trucovité nostalgie a z brožurek, jimž ujíždí vlak,“ říká Skála.
Otázka zní, jestli současnou paralýzou ÚSTR vlak neujíždí skutečnému vyrovnávání s komunistickou minulostí.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.