Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Akcia .týždňa: Presvedč jedného nevoliča

Mýtus německé denacifikace

.martin Weiss .echo24 .spoločnosť

Německo je velice úspěšná země, a to vedle mnoha jiných věcí i v tom, jak svou úspěšnost dokáže ve vší skromnosti inzerovat. Ne že by se vytahovali, ale rady, co dělat, aby ostatní byli tak úspěšní jako oni, jim neschází.

Mýtus německé denacifikace Repro: archiv/Echo24

takovým měřítkem toho, jak důkladně Německo odčinilo své viny z druhé světové války, je, že i přijímání této odpovědnosti dovedlo k dokonalosti, již lze pomalu vydávat za příklad. Ta gesta a projevy jsou ne snad rutinní, ale lze se na ně spolehnout.

Být vzhledem k historickým zkušenostem rád tomu, že má Evropa takové Německo, jaké má, je jedna věc. To ale neznamená, že by jeho proces denacifikace měl být přijímán jako učebnice, případně coby metr, který je příhodně po ruce, když máme změřit, co jsme zase my udělali nedostatečně a jak jsme hrozně zaostalí. Německá denacifikace nebyla maximalistická a nebyla bez povážlivých nedostatků. Má-li být pro naše vyrovnání se s minulostí vzorem, nevycházíme z toho tak špatně.

adenauer po srsti

Přesným vzorem nemůže být z toho důvodu, že Němcům s ní lvím podílem pomohla totální porážka a kapitulace. Oni jaksi neměli na vybranou, jestli denacifikovat, nebo ne.

Zpočátku ani ne jak. NSDAP, wehrmacht, SS a řada dalších nacistických organizací včetně médií byla zrušena rozhodnutím spojenců na podzim 1945. V listopadu pak začal Norimberský proces, na něj navazovaly další a paralelně jednotlivé okupační mocnosti prováděly procesy s níže postavenými zločinci ve svých okupačních zónách. Odsouzeny byly tisíce lidí, bylo vykonáno 486 rozsudků smrti. V západních zónách bylo internováno 200 000 bývalých nacistů, o práci přišlo 150 000 úředníků a 73 000 činovníků v soukromém sektoru. Přes patnáct milionů lidí prošlo dotazníkovými prověrkami. Veřejnost se povinně seznamovala se zločiny nacismu (například tak, že vydání potravinových lístků bylo podmíněno zhlédnutím dokumentárního filmu). To byla spravedlnost vítězů.

„Víra ve všemocnost státu, v primát státu a v koncentraci moci ve státě přede všemi ostatními trvalými, věčnými dobry lidství nabyla dominance v Německu ve dvou fázích.“

Ta v zásadě skončila rokem 1949. Dál už bylo západní Německo víceméně suverénní a mělo v denacifikaci pokračovat samo. Výsledek byl ten, že se v podstatě zastavila a v některých ohledech zvrátila.

Klíčovou osobností první dekády západního Německa byl Konrad Adenauer. Není nejmenší pochybnosti o tom, že byl celou svou osobností opakem nacisty (to neznamená bojovníkem proti nacismu; Hitlerovu vládu strávil v důchodu). V projevu, který přednesl 26. března 1946 jako primátor Kolína nad Rýnem, zformuloval zevrubné odsouzení nacismu. Za něj nemohou jen „velká zvířata“, která by se ze své viny měla zodpovídat, jak už tehdy zdůraznil, „německému lidu před německými soudy“. Nacismus by se nebyl dostal k moci, kdyby nenašel úrodnou půdu v širokých vrstvách obyvatel: „Německý lid ve všech svých vrstvách desítky let trpěl falešnou koncepcí státu, moci a postavením jednotlivce. Učinili ze státu idol a pozvedli ho na oltář. Tomuto idolu obětovali jednotlivce a jeho hodnotu. Víra ve všemocnost státu, v primát státu a v koncentraci moci ve státě přede všemi ostatními trvalými, věčnými dobry lidství nabyla dominance v Německu ve dvou fázích. Nejprve se rozšířila z Pruska… Pak dobyla celé Německo po vítězné válce v letech 1870–71.“

To bylo jeho východisko pro to, kam německý konzervatismus a Německo vedl: odklon od autoritářské, militaristické tradice, odmítnutí jak marxistického ateismu, tak pruského etatismu, důraz na křesťanské přirozené právo a hodnotu jedince, reintegrace do západní katolické kultury.

Adenauer byl ale taky nesmírně chytrý politik. A jako demokratický politik věděl, že lid nakažený soužitím se zločinným režimem a drcený porážkou a všedními starostmi rozvráceného Německa snese jen určitou míru připomínání vlastního selhání. Slovo nakažený je na místě jak vzhledem k citovanému Adenauerovu přesvědčení, tak vzhledem k sociologickým poznatkům. Průzkumy, jež si nechávali na konci 40. letech dělat Američané, ukazují, že široké vrstvy zastávaly autoritářské a rasistické názory.

Celý politický systém Německa a jeho veřejnou kulturu formoval Adenauer v demokratickém duchu. Ale kdykoli mělo dojít na kroky denacifikace a vyrovnání se s minulostí, jež by měly konkrétní dopady na konkrétní lidi, zdráhal se jít proti srsti.

Již v březnu 1946 prohlásil, že „bychom konečně měli nechat na pokoji malé ryby, ty, kdo neutlačovali ostatní, neobohatili se a neporušili žádné zákony“. Vojákům a nižším nacistickým funkcionářům by mělo být umožněno vstupovat do CDU. Pronásledovat „neškodné souputníky a vojáky, kteří věřili, že jen konají svou povinnost“, by podle něj vybudilo „rostoucí a extrémní nacionalismus“.

„Adenauer připomínal utrpení odsunutých Němců a válečných zajatců. Němci teď trpěli v rozvrácené zemi a o utrpení, jež předtím působili jiným, slyšet nechtěli.“

To řekl Adenauer deset měsíců po porážce a šest měsíců po zahájení Norimberského procesu.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia | Zobraziť
.posledné
.neprehliadnite