Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Francouzský erotický mýtus

.jiří Peňás .echo24 .spoločnosť

Když před několika měsíci přeskočily hranici Francie fotografie Emmanuela Macrona a jeho o dvacet čtyři let starší manželky Brigitte a svět se seznamoval s jejich příběhem, mnozí se zatvářili…

Francouzský erotický mýtus Thibault Camus/AP/SITA

ach, ti Francouzi, ti labužníci, ti bonviváni, ti zvrhlíci, od koho jiného než od těch podivných erotomanů, kteří nikdy nemohou nic dělat normálně, něco takového čekat? Pokrytci a mravokárci všech zemí a vyznání se mohli opět spojit a opakovat stará klišé, že Francie je země, kde jsou všichni posedlí divným sexem, kde se soutěží v bizarnostech, kde nic perverzního není obyvatelstvu cizí.

Jako by vztah, který trvá skoro dvacet pět let (Emmanuelovi bylo šestnáct, Brigitte čtyřicet, když začal) byl vzrušující či iritující hlavně tím, že vydržel. Svěží čtyřicátník, porcelánový panáček, mýdlo v obleku, a žena, na níž je překročená šedesátka vidět jen zblízka, ale která se drží – a drží se tak, jak to dokáží právě jen Francouzky: je štíhlá (Francouzky přece netloustnou), oblečená do diskrétně elegantních kostýmů, hříva vlasů à la Mireille Darcová zakrývá vrásky v míře, jak je to jen možné, ale jinak šik žena. Vedle ní svižný mužík, Stendhalův Julien Sorel, k němuž se Macron skutečně hlásí a mluví o něm jako o své oblíbené literární postavě: mladý ambiciózní muž, jenž si kdysi vydobyl svou paní de Renal, ale na rozdíl Juliena už s ní zůstal. Ten příběh nemá zatím konec, který může být i hořký, což neznamená, že Macron skončí jako Julian (pod gilotinou), ale už teď je součástí jednoho velkého mýtu, francouzského umění milovat, l’art d’amour. To je zvláštní disciplína, v níž vládne mnoho iluzí a polopravd, ale něco na ní bude.

točit lopatou

Začali bychom ústy a jazykem. Na počátku párového pohlavního života je, ehm, francouzák. Polibek se zapojením jazyka. Citlivější jedinec si ještě v pokročilém věku pamatuje na ten zvláštní pocit, když se jazyk jeho spolužačky (či spolužáka, abychom byli korektní) ocitl poprvé v jeho ústní dutině. Cesta k vysněnému pohlavnímu styku se zdála být otevřená, třebaže to mohlo ještě chvíli trvat, ale tohle bylo také dobré. Francouzák… To, že se tomu říkalo francouzský polibek, patřilo k věci. Lepší než třeba polibek ruský, rusák, ale i německý polibek, němčour, by byl zvláštní. Ovšem francouzský, to sedělo. A bylo jasné, že se tím nemyslí francouzský klíč, i když v jistém smyslu by to bylo výstižné. Je přitom málo pravděpodobné, že by použití jazyka při líbání (French kiss) napadlo právě Francouze, tento druh líbání byl pozorován i u vyšších primátů a lze spíš předpokládat, že tu byl s lidstvem odpradávna, bez ohledu na národy a ústní hygienu. Dělali to všichni, ale svedlo se to na Francouze: ti tomu pro změnu říkali polibek florentinský, asi věděli proč, nyní se tam tomu prostě řekne „rouler une pelle“, což znamená točit lopatou, z čehož je patrné, že i Francouzi dovedou občas nazývat věci výstižnými jmény.

Francouzi se přitom, jak známo, líbají velmi často, skoro pořád. Ovšem jejich polibek, bise, je něco úplně jiného, složitějšího, jazyk do něj zásadně nezapojují. Je to ona ritualizovaná forma pozdravu mezi příbuznými a přáteli, která se již jako novodobý mor rozšířila po celém (západním) světě, i když ne každý z toho má radost. Nutí člověka rychle se zorientovat, s jakou stranou tváře by měl začít (pravou), kolikrát onen úkon provést (dvakrát), zda se dotknout tváře rty (nepatrně) a jaký zvuk u toho vydat (mírně mlasknout). Je to obvykle složitější než onen francouzák, ale je to opravdu francouzské. Poznamenejme, že není nutné, a Francouzi to nedělají, líbat lidi, které vidíte poprvé.

„K té dráždivé výjimečnosti patří i zdrženlivější přístup k hygieně, kterou ovšem mohou právě znalci považovat za rafinovanost a jakousi vyšší formu senzualismu.“ 

Otázka je, do jaké míry je též „francouzská“ jiná záležitost, která opět je rozšířená po celém lidstvu, rozhodně to dělají rádi Číňani a Indové, ale v Evropě se to opět hodilo na Francouze. Míněno je to, čemu Angličané říkají frenching, French culture, a tomu, kdo to provádí s obzvláštní bravurou, French language expert. Tedy poněkud pokročilejší praktika opět se zapojením jazyka či celých úst – Francouzi říkají felaci pomper čili nafukovat, pumpovat. Oboustrannou formu, známou a doporučovanou právě ve východních kulturách (jin – jang), v západní popkultuře zpopularizovala píseň Soixante-neuf année erotique, v níž si Serge Gainsbourg (jeden z pilířů kultu) a Jane Birkinová slibují, že si ten rok 69 pořádně užijí.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite