u jejího vzniku stál svatební rockový koncert (v Bojanovicích 21. 2. 1976), pokračovalo se pak společenskými happeningy při soudních procesech s jeho hosty (podzim 1976) a pamětihodná je akční performance při honičce v Dejvicích (6. 1. 1977). Nejznámější režimní protiakcí se stalo shromáždění ustrašených umělců v Národním divadle (tzv. Anticharta). A celou více než dvacetiletou historii Charty provázely různé kulturní aktivity, mezi něž je v českých zemích nutné zahrnout i takové věci jako pořádání večírků, mejdanů a zahradních slavností: správně však Václav Havel upozorňoval, že „Charta nebyla jen nepřetržitý večírek“. Navzdory této připomínce někteří významní chartisté pak vedli své životy tak, že připomínaly umělecké dílo náročného typu: vedle samotného Havla především Ivan M. Jirous, kterého lze považovat za emblém, ikonu, maskota i fetiš Charty.
Dozvukem oslav lednového vzniku Charty je 13. března (výročí smrti Jana Patočky) otevřená výstava v Salmovském paláci na Hradčanech (není nedůležité, že zde bydlel v době vzniku Charty Pavel Kohout, jenž jí dal jméno) Charta Story / Příběh Charty ´77. Vytvoření jejího ducha svěřila pořádající Národní galerie dvěma někdejším účastníkům dění, signatářům Charty Zuzaně a Eugenu Brikciusovým, při ruce jim byli historici Petr Blažek a Veronika Tuckerová.
Brikciusovi et cons. jí vdechli charakter důstojné, a přitom vůbec ne nudné či snad duchamorně otravné oficiality. Naopak právě tou osobní zaujatostí docílili toho, že i člověk docela obeznámený se tu nenudí a objeví si leccos nového („Hele, tuhle fotku neznám!“), zatímco nováček či cizinec (lze předpokládat, že nějaký přijde, když zjistí, že se na Hrad jen tak nedostane) pohlédne na cosi ojedinělého, na něco, co může vnímat i jako originální skupinové „umělecké dílo“ s jeho náležitostmi: móda, estetika, grafická úprava samizdatů, koncerty, výtvarná díla, fotografie, pořizované právě často při nějakých kulturních událostech, konaných většinou v uzavřeném prostoru a za účasti zajímavých typů mužského i ženského pohlaví. Za alternativní pohled lze pak považovat fotografie pořízené druhou stranou, tedy StB, která si tajně fotila sledované disidenty: nějaký současný kunsthistorik by takové artefakty mohl vyložit jako akční fotografii pořízenou za ztížených podmínek…
„Charta byla za prvé docela fotogenická a za druhé fotografování již bylo rozšířené.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.