češi po celou první republiku žili s podivným přesvědčením, že Československo je miláčkem velkých západoevropských demokracií, totiž Francie a Velké Británie. Česká politická a intelektuální elita dokonce vzbuzovala v české veřejnosti zdání, že naše středoevropská republika je vnímána jako vzorová demokracie a je miláčkem západní Evropy. V českém tisku se až na výjimky vůbec neřešila radikální proměna geopolitického kontextu a o zahraniční politiku se takřka nikdo nezajímal.
Veřejnost žila i ve třicátých letech žabomyšími válkami, takže na podzim 1938 nastalo mezi Čechy (méně mezi Němci, Maďary, Slováky, Poláky, Rusíny či Židy) divení, že nemáme skutečné spojence, ba dokonce nás nemají rádi ani naši sousedé. Češi totiž vytěsnili zahraniční politiku, krátkodeché, byť heroické mobilizační vzepětí nemohlo kompenzovat dvě desetiletí diplomatické naivity a rigidity, kdy panoval všeobecný názor, že Edvard Beneš to má prostě „pod kontrolou“. Země, která se sama nehodlala bránit agresivitě Hitlerova nacionálně-socialistického Německa, ani nemohla očekávat, že jí v nouzi přispěchají na pomoc jiní.
Vlastně se to opakovalo i po druhé světové válce. Československo „obnovené“ v roce 1945 bylo zcela jiným státním útvarem, než který v roce 1918 zakládal TGM. Nebylo demokracií ani právním státem, natož suverénní zemí, nýbrž jen a pouze gubernií Stalinova sovětsko-ruského impéria. Jenže většina Čechů si toho vlastně ani nevšimla. Navíc sovětskou orientaci Československa v časech třetí republiky (1945–1948) nezpochybňoval z politické reprezentace nikdo, ani poslankyně národních socialistů Milada Horáková.
Intelektuálové sice diskutovali o postavení Československa „mezi Západem a Východem“, ale reálné (a nedůstojné) mezinárodněpolitické postavení naší země trápilo jen hrstku exotů. A ostatní to opětovně přijímali tak, že prezident republiky Edvard Beneš to má „pod kontrolou“, ačkoliv se jaksi zapomnělo, jakou katastrofu způsobil tento celonárodní alibismus už v roce 1938. A tak se v únoru 1948 pouze vyjevilo to, co bylo dávno jasným faktem: Československo bylo nesvéprávný satelit Moskvy, geopolitická sovětizace a kulturní rusifikace v něm běžely na plné obrátky.
Pokud si někdo v roce 1968 naivně myslel, že československá gubernie určuje sama svou budoucnost, jen sám sebe usvědčoval z geopolitické slepoty a ze smutného vytěsnění tragické reality. Alexander Dubček i Ludvík Svoboda dobře věděli, že Československo nemůže bez Moskvy učinit ani krok. Když do Prahy vjely ruské tanky (Sovětský svaz byl jen maskovaným ruským impériem), vsadili plačtivý „reformátor“ Dubček a cynický pragmatik Svoboda na „věc socialismu“, která pro ně byla důležitější než drobky svobody, které snad i mohli získat (třeba jako Maďaři, kteří se v roce 1956 ruským tankům bránili a krváceli).
Představa, že v Československu můžeme odhlížet od zahraničněpolitického kontextu, byla opět fatální. Sovětsko-ruskou klatbu jistě i tehdy bylo možné nějak narušit, geopolitický fatalismus, jemuž právě v roce 1968 a v časech následné „normalizace“ mnozí propadli, nikdy nebyl a není zcela namístě, často bývá jen omluvou za nečinnost a kolaboraci. Ale to by se musel v Československu najít nějaký státník, zatímco i „reformátoři“ byli jen zbabělí místodržící rudého cara trůnícího v Kremlu.
Ignorance Čechů (a Slováků) vůči geopolitické situaci se paradoxně projevila i v listopadu 1989, kdy jsme spustili naši vlastní sametovou revoluci. Jistě, i tehdy bylo třeba odvahy a byl to skvělý festival svobody. Ovšem byl umožněn jedině a především tím, že perestrojkové sovětsko-ruské impérium načas povolilo své spáry. Připomeňme si, že pád berlínské zdi, symbol rozvalu sovětsko-ruského panování nad východní a střední Evropou, se odehrál už zhruba týden před naším 17. listopadem. Stejně tak občas zapomínáme na to, že finální (?) emancipace naší země od Moskvy byla završena teprve v roce 1991, totiž odchodem okupačních sovětských vojsk a rozpadem Sovětského svazu.
I nyní se řada Čechů tváří, že nejdůležitějšími problémy České republiky jsou bitcoinová aféra, cena másla anebo v podstatě neexistující nezaměstnanost či například migrace. Jenže stejně jako v minulosti i dnes je klíčem k přežití naší země jako suverénního a demokratického státu především zahraniční politika.
Demokratické strany, hnutí a koalice jako SPOLU, STAN a Piráti (nikdo další mne už nenapadá) by měly Čechům natvrdo a bez obalu říct pravdu: Globální kontext se zásadně změnil, jednota Západu se nám kvůli nevyzpytatelným narcisům v USA rozpadá, Evropa stojí tváří v tvář nenávisti a agresivitě Ruska, ale i Číny a Íránu, navíc tu máme i silnou pátou kolonu. Česko neleží na Marsu, nýbrž v Evropě. A na hranicích Evropy zuří genocidní válka, jejímž protagonistou je imperiální fašistické Rusko – a za jejíž nerozšíření do dalších evropských zemí vděčíme jen statečnosti a houževnatosti Ukrajiny.
Pokud tedy jedno z hesel předvolební kampaně koalice SPOLU zní „Teď jde o všechno!“, pak je třeba lidem férově a otevřeně vysvětlovat, co se konkrétně děje, neboť přece nejde o patos a marketingovou mobilizaci. Bez dostatečné obranyschopnosti ve spolupráci s Evropou může totiž Česká republika zapomenout na svobodu, demokracii i hospodářskou prosperitu a kulturní rozvoj. Pokud budou v Česku vládnout formace jako ANO, SPD a Stačilo!, ať už zastřeně, nebo otevřeně, nepůjde jen o jakýsi jiný styl správy věcí veřejných, ale o totální destrukci liberální demokracie ve stylu Maďarska a Slovenska.
Aby nenastala mýlka: Česko řízené Andrejem Babišem znamená zavedení orientální oligarchie. Krutá pravda je, že významná část obyvatel touží po dohlížející silné ruce „starostlivého“ diktátora, jenže demokraté by se tentokrát neměli vzdát tak rychle, jak se to dělo v dějinách 20. století. Jde znovu o naši svobodu, ale také o čest a důstojnost!
Článok uverejňujeme v rámci spolupráce s denníkom Forum24.