kniha Felixe Čujeva „Sto čtyřicet rozhovorů s Molotovem“ obsahuje zajímavé svědectví o tom, jak Stalin přemýšlel o komunismu:
„Před prvním poválečným zasedáním Nejvyššího sovětu se ho jeden z maršálů, myslím, že Vasilevskij, zeptal, jak si představuje komunismus?
,Domnívám se,‘ řekl Stalin, ,že počáteční fáze nebo první etapa komunismu prakticky začne, až začneme obyvatelstvu rozdávat chléb zdarma.‘ A tady se myslím Voronov ptá: ,Soudruhu Staline, jak můžete rozdávat chleba zadarmo, to je nemožné!‘
Stalin nás přivedl k oknu: ,Co je tam?‘
– ,Řeka, soudruhu Staline.‘
– ,Voda?‘
– ,Voda.‘
– ,Proč není fronta na vodu? Víte, nikdy vás nenapadlo, že by v našem státě mohla být taková situace s chlebem.‘
Chodil a chodil a říkal: ,Víte co, pokud nebudou mezinárodní komplikace, a tím myslím jen válku, myslím, že to přijde v roce 1960.‘“
viditelné rysy komunismu
V návrhu programu strany, vypracovaném počátkem roku 1948 pod vedením Andreje Ždanova, byl úkol ještě jasnější a ambicióznější, než později deklaroval Chruščov – vytvořit nejen ekonomickou základnu všeobecného štěstí, ale i samotný marxistický ideál:
„Všesvazová komunistická strana si klade za cíl vybudovat v SSSR komunistickou společnost v příštích 20 až 30 letech.“ Jak vidíme, Chruščov si od svého předchůdce vypůjčil i časové termíny.
V prvním čísle nového ročníku Literaturnaja gazeta z 1. ledna 1949 vyšel článek „Viditelné rysy komunismu“ – o životě kolchozníků v Rusku a na Ukrajině.
O tom, jak to vypadalo ve skutečnosti, vypovídají deníkové záznamy básnířky Olgy Bergolcové, které si pořídila ve vesnici Staroye Rakhino.
Jejich hodnota spočívá v tom, že místo, kde spisovatelka strávila jaro 1949 – Krestecký okres Novgorodské oblasti – před revolucí a období nové ekonomické politiky prosperovalo, protože tam kvetlo lidové řemeslo – slavná krestecká výšivka,jejíž síťované fragmenty zdobily oděvy, ručníky a záclony, které se prodávaly nejen v hlavních městech ruského impéria, ale i v zahraničí, včetně Itálie a Japonska.
Ani později nebyl tento region největší obětí politiky centra, na rozdíl od jiných v letech 1946 a 1947 netrpěl masovým hladomorem. V té době většina Stalinových poddaných žila (a umírala) v kolchozní vesnici.
20. května Bergolcová popsala, jak a proč zdejší zemědělství zdegenerovalo na primitivní úroveň:
„…ženy ručně, s motykami a lopatami, obdělávají půdu pro pšenici, nemluvě o zeleninových zahrádkách. (…) Zarazil mě určitý, pro mě jasně citelný, depresivní stav poddajnosti lidí a téměř smíření se stavem marnosti. (…) Můj pán říkával – ovšem, kdyby nebylo nových příprav na novou válku, byli bychom na nohou, ale po tom všem se do ní vrhají síly. (…) Skutečně, všechny továrny na traktory nadále zuřivě vyrábějí tanky. (…) Včera jsem mluvila s předsedou kolchozu Kachalovem. (…) Stěžoval si na srdce, všichni mají neurózy, neurastenii, všichni málo a špatně jedí.“
Dne 23. května spisovatelka poznamenala, že úřady přivedly lid do beznadějného a doslova bestiálního stavu: „Příběh o ženě, která zemřela v pluhu. Dopadlo to nehezky. Včera se mnoho žen chopilo pluhu a zoralo své zeleninové zahrádky…“
„Článek obsahoval také následující jednoznačnou směrnici: „Aby se odstranila nevyhnutelnost válek, je třeba zničit imperialismus.“
Když se básnířka dozvěděla, že se oběsil Suchov, opilý třicetiletý traktorista, sama se zamyslela nad smyslem a kvalitou existence:
„Proč tu sedím, jím nechutné jídlo (a to ve vesnici, kde se vyrábělo, pozn. autora), z něhož jsem už zjevně zesláblá a pohublá, a třesu se odporem před dívkou s lupusem?“
Dne 24. května se deníku objevil zápis o stavu zdravotnictví a úrovni bezplatné medicíny: „…Dnes, když jsem šla, dohonila mě žena… ze Starorachinu, Evženie Fed. Saveljevová. Plakala, …vyprávěla mi o svém životě a o životě v kolchozu. (…) Je těžké žít, ,jídlo je velmi špatné, všechny ženy se staly mrzáky, pacientky nemohou rodit, vzdávají to; jeden nebo dva porody, děloha vypadne. Je to proto, že všechnu práci dělají ženy, jak je to možné?‘ Sama je mrzák, vykloubila si ruku při jízdě na volovi, pak se ,uzdravila‘. Pod sádru se jí dostali červi a štěnice. Ne, možná teď vystoupíme, skončili jsme se státem… Ale co je hlavním trestným činem? Proč šéfové na lidi takhle řvou? Nezabíjíme se snad krví a potem?“
Stejná Bergolcová v roce 1940 vstoupila do Všesvazové komunistické strany bolševiků a v roce 1949 také napsala oficiální hrdinskou báseň „Pervorosijsk“, kritiky nazývanou „komunistickým evangeliem“, za niž v roce 1951 obdržela Stalinovu cenu.
světlé zítřky za rohem
Na XIX. sjezdu na podzim roku 1952 byli četní delegáti a hosté a v podstatě celá země připraveni na to, že světlé zítřky jsou blízko.
Těsně před sjezdem byla vydána Stalinova brožura Ekonomické problémy socialismu v SSSR, kterou otiskla i Pravda v podobě série článků, jež se na dalšího půl roku staly jakýmsi svatým písmem pro celý sovětský blok.
Státní archiv filmových a fotografických dokumentů UkrajinyNa tomto snímku se zdravě vypadající rodina v Pskovské oblasti stěhuje z polorozpadlé chaty do nové těsně po skončení boje proti nacismu. Skutečnost byla smutnější – vzhledem k tomu, že stavební materiál byl použit na stavbu továren a dalších objektů vojenského významu, žilo mnoho vyčerpaných dělníků a kolchozníků a jejich dětí až do Malenkovovy vlády v zemljankách, často vyrobených ze stavebního odpadu.
Tyto vůdcovy články v Pravdě byly vlastně ozvěnou práce autorského týmu na knize Politická ekonomie, na níž se začalo pracovat ještě před sovětsko-německou válkou na Stalinův příkaz a která jím byla několikrát revidována.
Vůdce jednal podle osvědčeného schématu: tento veselý svazek se měl stát tím, čím se staly „Dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků. Stručný výklad“ v období před druhou světovou válkou a během ní.
Editory a částečnými autory této práce byli Stalin a Ždanov. Práce obsahovala přehled souhrnu aktuálních vojenských konfliktů s přímou narážkou na blížící se triumf socialismu za oceánem:
„(…) vládnoucí kruhy ,demokratických‘ států (…) se omezují na politiku přesvědčování arogantních fašistických šéfů. (…) Za carismu se ruská liberálně-monarchistická buržoazie bála lidu, a proto přešla na politiku přesvědčování cara …Ruská liberálně-monarchistická buržoazie na tuto dvojí politiku tvrdě doplatila. Musíme předpokládat, že vládnoucí kruhy v Anglii a jejich přátelé ve Francii a Spojených státech se také dočkají své historické odplaty.“
Aby se však čtenáři nenudili jednotvárností, Stalin podle Šepilova svědectví v knize Politická ekonomie osobně přeškrtl podtitul „Stručný výklad“ a nahradil jej slovem „Učebnice“.
Despota tedy osobně řídil úsilí mozkového trustu, který pilně tvořil v sanatoriu Gorki u Moskvy, požadoval od něj nikoli prosté převedení Marxových, Engelsových a Leninových postulátů do moderní doby, ale novátorské a originální autorské výklady. Sám provedl mnoho redakčních a jiných změn, vložil jednotlivé fragmenty.
Z jeho diskusních a vysvětlujících článků, které se objevily na pomoc tomuto týmu vědců a propagandistů, se zrodila brožura Ekonomické problémy socialismu v SSSR.
Celý text nenápadně vedl čtenáře k myšlence, že klíčovým ekonomickým problémem socialismu v SSSR je buržoazní prostředí: „Je možné, že za určitých okolností se boj za mír na některých místech rozvine v boj za socialismus, ale nebude to již moderní hnutí za mír, nýbrž hnutí za svržení kapitalismu.“
Článek obsahoval také následující jednoznačnou směrnici: „Aby se odstranila nevyhnutelnost válek, je třeba zničit imperialismus.“
„Pro nástup komunismu bylo nutné opět vyhrnout už téměř dodrbané rukávy, stavět další a další továrny a utahovat opasky.“
výměnným obchodem za lepší příští
Mladý Romain Nazirov, který se později stal novinářem, se 5. října ve svém deníku zamýšlel nad těmito Stalinovými články: „Říká, že současné demokratické hnutí za mír povede pouze k odložení této války, ale celkově je válka nevyhnutelná; imperialismus rodí války – toto leninské stanovisko zůstává v platnosti.“
Jako první předpoklad pro vytvoření ráje na zemi vůdce jmenoval nárazový rozvoj té části ekonomiky, kterou pojmenoval jako průmyslovou skupinu A: „…Zajistit ne mytickou „racionální organizaci“ výrobních sil, nýbrž nepřetržitý růst veškeré společenské výroby s převažujícím růstem výroby výrobních prostředků.“
Druhým bodem směrem do komunismu mělo být další zavedení lístků na základní potraviny a ošacení, stejně jako zbavení rolníků byť jen symbolické peněžní odměny za jejich těžkou práci – těžko si lze následující návrhy vykládat jinak:
„…Postupnými přechody, prováděnými ve prospěch kolchozů, a tím i celé společnosti, pozvednout kolektivní vlastnictví kolchozů na úroveň národního vlastnictví a nahradit oběh zboží rovněž postupnými přechody systémem směny výrobků, aby ústřední vláda nebo jiné společensko-ekonomické centrum mohlo v zájmu společnosti pokrýt všechny produkty společenské výroby, aby ústřední moc nebo nějaké jiné společensko-ekonomické centrum mohlo v zájmu společnosti pokrýt veškerou produkci společenské výroby.“
Jinými slovy, pro nástup komunismu bylo nutné opět vyhrnout už téměř dodrbané rukávy, stavět další a další továrny a utahovat opasky. Jak vyplývalo z návrhu usnesení Rady ministrů z konce roku 1952 o plánu hospodářského rozvoje na příští rok, zdá se, že i zvířata pocítila blížící se beztřídní společnost: „V roce 1952 se v kolchozech a státních statcích zvýšil úbytek hospodářských zvířat. Zvláště neuspokojivý byl státní plán akumulace krmiv.“
Budování skutečného marxismu tedy nebylo chápáno jako zvýšení ekonomických ukazatelů, ale jako snížení významu vztahů mezi zbožím a penězi.
Otázka, zda Stalin skutečně chtěl stále budovat jakýsi rudý ideál zůstává otevřená, například vzhledem k prokázané možnosti realizace primitivního komunismu. Tímto termínem (německy urkommunismus) označovali klasikové svobodu, rovnost a bratrství sběračů a lovců doby kamenné…
hlavní město všech hlavních měst
O tom, že despota dobře věděl, jak lidé žijí, svědčí deník jeho zástupce Vjačeslava Malyševa, který zaznamenal Stalinova slova na zasedání politbyra v létě 1949 o plánu rekonstrukce hlavního města země: „…vjíždíme do Moskvy, podél železnice jsou zchátralé baráky…“
Český vojenský archivNa počátku 50. let zavedla řada zemí „socialistického tábora“ potravinové lístky, protože militarizace zabírala všechny zdroje. Na fotografii je zachycena přehlídka v Praze s portréty Stalina, Gottwalda a dalších vůdců na budově.
Vůdce, pravděpodobně s cílem, aby se místo jeho pobytu brzy stalo středem planety, stanovil ambiciózní úkol: „Potřebujeme hlavní město jako příklad pro všechna hlavní města světa. Moskva musí být hlavním městem všech hlavních měst.“
Aby toho dosáhl, navrhl nákladný krok: „Měli bychom postavit dobré domy podél všech železničních tratí, které do Moskvy vjíždějí.“ Prostředky na to ale nikdo nevyčlenil a tak proletariát i nadále spal hlava na hlavě.
Podle Chruščovova svědectví paradoxně v těch letech takto trávili noci i ti, kteří si sami stavěli bydlení, jež zůstávalo běžným smrtelníkům nepřístupné:
„Postavilo se hodně baráků. Stavební dělníci, kteří přišli z venkova, byli ubytováni v barákových ubytovnách s palandami.“
V podobných kasárnách často vznikaly rodinné svazky a vyrůstaly děti. To, co vybudoval Stalin, ale nelze nazvat kasárenským socialismem. Vždyť v kasárnách i pro jednoho vojína připadá jedno lůžko, i když jsou uspořádány ve dvou patrech. A tady spali lidé pohromadě: 16 rodin, z toho 36 dětí, to je minimálně 52 osob (pokud má každá rodina jednoho rodiče) a maximálně 68 (pokud jsou všechny rodiny kompletní).
Pokud tedy barák představoval jen místnost, horizontálně rozdělenou další spací plochou (i bez průchodů mezi lůžky), připadalo na jednu osobu 1,2 až 0,9 metru čtverečního spací plochy, tj. na jednom běžném lůžku (dva metry čtvereční) strávili noc v nejlepším případě dva nebo dokonce tři lidé.
Mnozí z nich se samozřejmě převalovali, chrápali, kašlali nebo kýchali, mluvili nebo křičeli ze spaní, někdo si musel odskočit na záchod…
Alternativou kasáren byly až do samého konce Stalinovy vlády zemljanky a polozemnice jako zdoby před tisícovkou let a přeplněné a scvrklé venkovské chaty.
Vůdce přitom lidi zahnal do primitivních podmínek ne proto, že by se jim vysmíval. Téměř všechen materiál a prostředky byly vynaloženy na výstavbu vojenských továren, výrobu zbraní a munice, zatímco země žila na zbytkovém principu.
„Jen brzká Stalinova smrt mu zabránila zaútočit na válečné štváče v zájmu světového míru.“
mávání praporem
Je nepravděpodobné, že by většina účastníků XIX. sjezdu zapomněla na Stalinova slova, otištěná 14. února 1938 v téže Pravdě, která vysvětlovala cíle vytvoření co nejspravedlivějšího systému v rámci jedné moci:
„Může být vítězství socialismu v jedné zemi považováno za konečné, pokud má tato země kolem sebe kapitalistické prostředí, a pokud není zcela zaručena proti nebezpečí intervence a přeměny? Je jasné, že nemůže.“
A ve svém posledním veřejném projevu 14. října 1952 dal Stalin jasně najevo, že poslední a rozhodující bitva se blíží. Podle spisovatele Konstantina Simonova výbuch emocí na XIX. sjezdu vyvolal následující Stalinův návrh o praporu buržoazně demokratických svobod, který kapitalisté hodili přes palubu:
„Myslím, že tento prapor budete muset vztyčit vy, představitelé komunistických a demokratických stran, a nést ho dál, chcete-li kolem sebe shromáždit většinu lidí.“
V roce 1952 Stalin na sjezdu prohlásil, že „je třeba, abyste se vy, představitelé komunistických a demokratických stran, snažili o to, abyste se stali součástí komunistické strany“. Při sledování videozáznamu projevu je ale patrná dodatečná montáž právě v tomto bodě.
Ruský archivu filmových a fotografických dokumentůPoslední den XIX. sjezdu – Stalinův projev, který v souladu s marxistickou dialektikou hraničící s paradoxností zakončil bojovým zvoláním: „Pryč s válečnými štváči!“.
Spisovatel Michail Prišvin Stalinova slova pojal tvůrčím způsobem a zanechal ve svém deníku zápis o komunistické spiritualitě: „Mohli jsme mu říci, že všechny tyto svobody vycházejí z křesťanské kultury a že je věcí strany, aby sama křesťanství pozvedla. Dokonce se zdá, že bolševici zůstávají posledními křesťany…“
Aby nikoho nenechal na pochybách o smyslu kongresu, vyzval despota přítomné cizince z „kapitalistického tábora“, aby se chopili praporu své státnosti:
„Prapor národní nezávislosti a národní suverenity byl hozen přes palubu. Není pochyb o tom, že tento prapor budete muset zvednout vy, představitelé komunistických a demokratických stran, a nést ho dál, chcete-li být vlastenci své země, chcete-li se stát vedoucí silou národa. Není nikdo jiný, kdo by ho mohl zvednout.“
Posluchači svému vůdci rozuměli a potleskem vyjadřovali radost, že se brzy budou doma těšit z moci. Nebo obezřetně předstírali nadšení, pokud si uvědomili, že jejich poslední krok k sebepotvrzení může být krokem ke konci civilizace.
Závěrečná pasáž, která byla v plném znění uvedena v Simonovových pamětech, neměla nechat komunisty různých kontinentů na pochybách: „Na samém konci svého projevu Stalin poprvé mírně zvyšuje hlas a říká: ,Ať žijí naše bratrské strany! Ať žijí a ať žijí vůdci bratrských stran! Ať žije mír mezi národy!‘ Poté udělá dlouhou pauzu a pronese poslední větu: ,Pryč s válečnými štváči!‘“
Navíc i způsob, jakým Stalin tuto směrnici vyjádřil, jeho pohyby, měl naplnit posluchače důvěrou ve vítězství: „Nevyslovuje ji tak, jak by to udělali jiní řečníci, při této poslední větě by zvýšili hlas. Naopak, při této větě ztiší hlas a vysloví ji tiše a pohrdavě, přičemž levou rukou udělá gesto tichého pohrdání, jako by odstrkoval, smetal stranou ty válečné štváče, na které si vzpomněl, pak se otočí a pomalu stoupá po schodech se vrací na své místo.“
Jen brzká Stalinova smrt mu zabránila zaútočit na válečné štváče v zájmu světového míru.
Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.
Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!