Rozšíření NATO jako zrada

časopis Der Spiegel si všiml, že v polovině loňského prosince americký National Security Archive zveřejnil komentovanou sbírku částečně nově odtajněných dokumentů o jednáních západních státníků s Michailem Gorbačovem v letech 1990–1991. Prezentuje ji titulkem „Rozšíření NATO – co slyšel Gorbačov“ a podtitulkem „Odtajněné dokumenty ukazují bezpečnostní záruky proti rozšíření NATO sovětským lídrům od Bakera, Bushe, Genschera, Kohla, Gatese, Mitterranda, Thatcherové, Hurda, Majora a Wörnera“.

Už tato formulace je trochu podivná tím, že sugeruje představu, že by bezpečnostní záruky mohly být tajné. Tajně se snad dají uzavírat pakty jako Molotov–Ribbentrop, ale těžko poskytovat záruky. Přitom ani veřejně podepsané Budapešťské memorandum z roku 1994, jež má bezpečnostní záruky přímo v názvu, nezabránilo ruské agresi vůči Ukrajině. Jak mohl dostat záruky Gorbačov?

Žádné nedostal, přestože se toto tvrzení léta čas od času vyskytuje na Západě a v Rusku se stalo přímo součástí zahraničněpolitické doktríny. Zjevně taky formuje myšlení ruského prezidenta Putina.

Ani zveřejněný výbor dokumentů na tomto závěru na první pohled nic nemění. Spolu s článkem Spiegelu zato ukazuje tendenci, kterou mají někteří západní badatelé a komentátoři (a která se ruskému pohledu hodí): pokud možno ignorovat jakoukoli samostatnou roli zemí, které do NATO vstupovaly. „Ačkoli západní politici na přelomu let 1990–91 ujišťovali Sovětský svaz vedený Michailem Gorbačovem, že se Severoatlantická aliance nerozšíří do střední a východní Evropy, američtí konzervativci tou dobou pracovali v zákulisí na pravém opaku,“ charakterizují Novinky tón Spiegelu.

Jak se toto schéma „zrady“ konstruuje? Zjednodušeně řečeno tím, že se dokumenty interpretují tendenčně a anachronicky, zneužitím podrobné znalosti tehdejší situace.

„Rusko se samo rozhodlo jít svou speciální cestou a to, nakolik to Západ ovlivnil či mohl ovlivnit, je na jinou diskusi.