politolog Jonathan White vzbudil v roce 2015 pozornost studií Emergency Europe, v níž analyzoval, jak se spolu s řešením krize usadil v evropské politice nový způsob rozhodování. Dal by se nazvat politika krizového či výjimečného stavu: kritická situace si žádá mimořádné kroky, při nichž se ve jménu existenčního ohrožení porušují psané i nepsané normy. Podobné jevy bylo možné sledovat i v USA po roce 2001. Výjimečnost se stává typickou. Západ se stále hlásí k demokracii a vládě práva, ale nakolik je takovýto způsob vládnutí ještě demokratický?
když jsem začal číst vaši studii, vzpomněl jsem si na ředitelku Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeovou, která v roce 2010, když byla ještě francouzskou ministryní hospodářství, prohlásila: „Porušili jsme všechna pravidla, protože jsme chtěli sjednotit řady a skutečně zachránit eurozónu.“ A řekla to zjevně s hrdostí.
Ano – a důležitá na tom je i ta hrdost nebo přinejmenším předvádění toho, že se obcházejí pravidla. V případě Evropské unie je podstatné, že máte vlastně dvojí publikum. Jednak samozřejmě obyvatelstvo členských států, ale taky investory a experty na trhu. A tomuto druhému publiku potřebujete ukázat, že se nehodláte nechat omezovat, že se nestanete rukojmím pravidel a minulosti, že se nebojíte dělat věci jinak, vzepřít se očekáváním. Ten výrok je zajímavý tím, že ukazuje, že to nebylo skryté, a tedy že to nebyl žádný skandál, za jaký by porušování pravidel bylo považováno v domácí politice.
jde aktérům o to, aby nebyli považováni za impotentní byrokraty?
Ta skupina, která v tomto krizovém módu vystupuje do popředí, je často označována za technokraty. Na jedné straně by se dalo říct, že technokrati jsou trochu jako byrokrati, postupují mechanicky, podle pravidel a precedentů. Ale technokracie má i jiný aspekt, a to expertní znalost, která vám umožňuje myslet za pochodu a vědět, kdy je třeba odložit příručku a jednat jinak.
nevyvíjela se celá Evropská unie taky v sériích krizí, v nichž vznikaly nové instituce?
Ano. Jean Monnet ve svých pamětech říká, že pěstoval atmosféru mimořádné situace, aby přiměl lidi velmi různého původu pracovat společně, efektivně a kreativně. Ale v 90. letech k tomu přistoupilo ještě něco jiného – vzestup určité kultury řešení problémů. V ní ten, kdo rozhoduje, nemá ani tak být věrný politickým programům, ale řešit problémy vládnutí, správy, „governance“, jak se v odborné literatuře říká. Vzestup „governance“ jako způsobu porozumění role rozhodování v 90. letech velmi snadno pasuje do nouzového pojetí. Když svět vidíte jako sérii problémů, jež je třeba vyřešit, tak se neopíráte o minulost ani o představy o zákonech, ale orientujete se na to, co v určité situaci vede k vyřešení problémů. Jako známku toho můžete vidět vytlačení právníků ekonomy v důležitých institucích. Sociologové by vám řekli, že koncem 80. let bylo ještě hlavním studijním oborem v životopisech lidí pracujících v Evropské komisi a jiných nadnárodních institucích právo, ale v 90. letech se to začalo měnit ve prospěch ekonomiky. A myslím, že tento biografický posun koresponduje s větší ochotou ospravedlňovat rozhodnutí poukazy na mimořádnou situaci, jež velí nedržet se příručky, jak to popsala Lagardeová. Tomuto světu se to jeví mnohem snazší než právnickému světu...
... i když Lagardeová je zrovna profesí právnička.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.