nejde ani o to, že v Tomiu Okamurovi získal po dlouhých letech důstojného nástupce pravicový extremista Miroslav Sládek. Nezvyklý je fakt, že se s Okamurou a komunisty dohodl na vzájemné podpoře volební vítěz. Zatím při sestavení sněmovny.
Pětinu českých voličů tvoří příznivci extrémních stran, a pokud není vyloženě špatné volební počasí, dokážou tyto strany sympatie přetavit v parlamentní mandáty. Samozřejmostí se už stala role nereformovaných komunistů, jejichž šéf Vojtěch Filip patří jako místopředseda k inventáři sněmovny. O větší vzrušení se proto starají příznivci extrémní pravice. V devadesátých letech to byli voliči Sládkových republikánů, v roce 2013 se jim nabídl Okamura s Úsvitem a teď s novou formací Svoboda a přímá demokracie (SPD). Právě jejich nové tváře se starají o potravu médií. Zatím největší ohlas získala stížnost ministryně sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD), již prý urážel tajemník SPD Jaroslav Staník. Podle ministryně a dalších dvou svědků posléze prohlásil, že „Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu“. Okamura Staníka hájil tvrzením, že si všechno vymyslela ministryně, která to sama s alkoholem přehání.
bojí se jeho myšlenek, bojí se jeho činů
Incident se Staníkem vyvolal oprávněné pohoršení, přesto paradoxně ukazuje, že SPD ani KSČM nejde úplně samozřejmě považovat za extremistické strany, i když tak činí mnozí novináři v cizině i tuzemsku. „Části těchto stran jde označit za extremisty, ovšem pokud jde o strany jako celek, tak bych byl u obou opatrný,“ upozornil expert Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity. Údajný Staníkův výrok skutečně patří k výbavě extremistů, SPD se však od něj distancuje.
„Žádná ze stran se sama neoznačí za extremistickou a bez důkazů ji tak nemůže označit ani nikdo jiný.“
V celé Evropě se dnes těžko hledá strana, již jde beze všeho označit za extremistickou. V seznamu pravicových extremistů od německého týdeníku Die Zeit se ocitly jenom řecký Zlatý úsvit, bulharská Ataka, Romania Mare ze sousedního Rumunska, maďarský Jobbik, portugalská Partido Nacional Renovador, belgická Vlaams Belang a němečtí neonacisté z NPD. V dobách předsedy Jeana-Marii Le Pena tam prý patřila i francouzská Národní fronta. Na levici byli stejně přísně odsouzeni jen řečtí komunisté. Problém je v samotné definici. Žádná ze stran se sama neoznačí za extremistickou a bez důkazů ji tak nemůže označit ani nikdo jiný. Spousta stran se prezentuje jako skutečný hlas lidu, který radikálně odsuzuje zvůli mocných a všemožné nepořádky, tím ale patří pouze do širokého proudu populismu.
Pravicový extremista musí podle současného chápání popírat rovnost všech lidí jako základ demokratické společnosti a nadřazovat vlastní národ nad přistěhovalce a různé menšiny. Zároveň si to nesmí jen myslet, musí o tom veřejně i mluvit, případně ještě usilovat o změnu stávajících společenských poměrů a jejich nahrazení nejlépe vládou silné ruky, která vrátí národu jeho pradávná práva. V případě levicových extremistů nahrazuje národ společenská třída.
Politici s extremistickými sklony si uvědomují riziko, že jako extremisté by mohli být stíháni, proto často hovoří dvojznačně nebo své předchozí výroky vzápětí označí za mediální manipulaci.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.