největší konvergenci představuje propad sociální demokracie. Vesměs všude padají tradiční, etablované strany a sociální demokracie mezi nimi padají nejjistěji – tak, že když má některá někde jen o pár procent horší výsledek než minule, považuje se to za výjimku a úspěch. Konstatují to už dnes všichni komentátoři a politologové, ale jednoznačnou interpretaci a recept na nápravu nikdo z nich nemá. ČSSD se letos propadla hlouběji než v minulých volbách ODS (7,27 % vs. 7,72 %), a to bez jakékoli jednoznačně identifikovatelné kalamity typu razie na Úřadu vlády a premiérovy milenky – jen prostým vládnutím. Volební lídr Lubomír Zaorálek dělal, co mohl – upřímně řečeno si neumím moc představit, jak by mohl lídr sociálnědemokratické strany kampaňovat výrazně jinak a lépe. Na tu prohru se zjevně zadělávalo dlouho a podíl na ní mají vedle Bohuslava Sobotky jistě i ony strukturální faktory, s nimiž si nevědí rady pomazanější hlavy.

Tak jako leckde jinde se u nás projevila taky volatilita, nevyzpytatelnost názoru veřejnosti do poslední chvíle. A sociální bubliny. Ty se u nás slily v ten efekt, že v nejistotě vyvolané nedostatkem exaktních průzkumů někteří v posledních týdnech propadali dojmu, že Babiš padá. Ve skutečnosti Babiš nepadal, zato padala tempem, jaké si nikdo neuměl představit, ČSSD. Novináři nepochybně žijí v pražské bublině. Ale i zde, kde ANO mělo svůj nejhorší výsledek, se stalo nejsilnější stranou a Okamura získal přes pět procent. Kde ti voliči žijí? Ten dojem v bublině vznikal bezesporu i díky kampani a televizním diskusím. Je vliv peněz a vysoce profesionální kampaně přeceňován, nebo podceňován? Odpověď letošní volby nedávají pro obě části kampaně stejnou. Peníze nemusí znamenat nic – intenzivní kampaň Realistů Petra Robejška představuje s výsledkem 0,73 % hlasů patrně rekordně špatný poměr cena/výkon v dějinách českých voleb. Na okamurovcích se tak trochu ukázal efekt Trump, ovšem s tím, že odborníci se tentokrát jistili a nemínili se nechat zaskočit.