ten mluví úplně jinak, mimo jiné proto, že 18. a 19. 7. bude v Bruselu jednat turecký ministr pro evropské záležitosti.

Nejprve několik citátů z článku:

„asi 75,5 % obyvatel (Turecka) říká, že by si stále ještě přáli vstup do Evropské unie, ale jen 36 % si myslí, že Turecko bude opravdu přijato. Zjevnou příčinou tohoto rozporu je ambivalentní postoj EU vůči vstupu Turecka.“

„Negociace jsou … (pro Turecko) … hnací silou reforem a dalšího sbližování s hodnotami a regulemi EU. Evropská unie naneštěstí ztratila svou … roli vůči Turecku poté, co dovolila některým členům zablokovat 18 z 36 (negociačních) kapitol … Pro Brusel nastal čas vrátit Turecko … do vstupního procesu.“

„Velikost, lidnatost a globální váha Turecka budou pro EU přínosem a jeho mladá dynamická populace může být lékem na stárnutí obyvatelstva EU.“

„A navíc, přijetí sekulární muslimské země by mohlo usnadnit integraci muslimských Evropanů do jejich společností, stejně jako zvýšit schopnost (EU) oslovit muslimský svět.“

„Účelem článku není hledat viníka, o tom mají jasno v Ankaře i v Bruselu, jen se nemohou shodnout na jeho jménu.“

Pokud někomu tyto výroky připadají jako z jiného světa, hluboce se mýlí. Jsou to ustálené a roky praxe posvěcené výroky tureckých diplomatů a politiků, když přijde řeč na členství Turecka v EU. V článku je toho pochopitelně mnohem víc. Například současné přerušení rozhovorů má prý na svědomí nepodařený puč – o čistkách a pronásledování všech, kdo jsou nepohodlní prezidentovi, se nezmiňuje. Dokonce ani o tom, že vážné problémy mezi Ankarou a Bruselem nevznikly před rokem, ale už před čtyřmi nebo pěti lety.

Zveřejněním těchto tezí na stránkách revue Politico dává autor zřetelný signál, že pokud jde o členství Turecka v EU, na turecké straně se nic nezměnilo a je teď konec konců věcí EU, jak se k tureckému členství postaví.

Účelem článku není hledat viníka, o tom mají jasno v Ankaře i v Bruselu, jen se nemohou shodnout na jeho jménu. Podstatné je, že po nedávných výrocích prezidenta Erdoğana je třeba se vrátit k serióznímu jednání a pan velvyslanec nám jen opakuje, že výchozí postoj Turecka se nezměnil. Není důležité, jestli například „mladou dynamickou populaci“ či „sekulární muslimy“ někdo považuje za přínos nebo za hrozbu. Důležité je trvající odhodlání Turecka o členství usilovat.

Jako u nás ne každý nutně bude vnímat velvyslancův výčet jako pozitivum, ani na turecké straně není každý z diplomatů a politiků přesvědčen o prospěšnosti členství země v EU. Je ale dost těch, kdo jsou přesvědčeni, že už jen samotné jednání s EU je svým způsobem cílem, svého druhu civilizační misí. Je to také jeden z mála nástrojů, kterými může Evropa ne donutit, ale přesvědčit tureckou veřejnost a politické představitele, že těsná vazba na EU je pro ně lepší než jakákoli jiná vazba na jiné seskupení v jejich sousedství.

Navzdory současnému podivnému vztahu EU a Turecka se daří s Tureckem jednat bilaterálně jednotlivým zemím (například Německu) stejně jako se to daří NATO. Turci, kteří tradičně nakupují svou výzbroj v USA, zřejmě nebyli spokojeni s podmínkami nákupu a oznámili, že si pořídí ruské rakety na obranu svého vzdušného prostoru. A ejhle, před několika dny bylo oznámeno podepsání dohody „s partnerskými zeměmi NATO Francií a Itálií“ o spolupráci na tureckém protiraketovém systému. Dohoda o vývoji systému mezi samotnou Francií a Itálií je asi rok stará.

Pan Kaymakçı by si nikdy nedovolil veřejně mluvit o potřebě pokračování negociací, kdyby tento názor nebyl stále platný – přinejmenším na ministerstvu zahraničí a na ministerstvu pro evropské záležitosti. Turci nikdy nepřipustí, že by se někde něco nepovedlo proto, že to oni pokazili – viníkem je vždycky někdo jiný. Proto i teď dávají vinu „Bruselu“, který vůbec „nepochopil“, o co šlo při pokusu o převrat a reagoval vlažně. „Některé státy“, v tomto případě hlavně Německo, zase „poskytují azyl teroristům“. A tak dále a tak podobně.

„Turecko skutečně nemá náhradu za EU, jako nemá náhradu za NATO.“

Někoho možná zaráží zdánlivý rozpor v postoji tureckého diplomata a v postoji tureckého prezidenta, který negociace označil za „marnění času“. Rozpor v tom není vůbec žádný. Diplomat konciliantně blamuje „Brusel“, ale zároveň nabízí ochotu pokračovat. Prezident nevyzval k ukončení rozhovorů, použil kondicionál „kdyby Brusel…“, a navíc jen pro domácí spotřebu.

Turečtí komentátoři se domnívají, že toho není moc, na čem by se dal stavět konstruktivní vztah EU a Turecka. Zvláště po krachu rozhovorů o Kypru, do kterých mnozí v Turecku, na Kypru a v OSN vkládali velké naděje. O víkendu publikoval německý Bild am Sonntag Junckerův článek, který takovým „mostem“ může být. Předseda EK v něm zcela zřetelně vyzývá Turecko k jednání, i když mu jasně říká, že například obnovení trestu smrti by rozhovory zcela znemožnilo.

Turecko skutečně nemá náhradu za EU, jako nemá náhradu za NATO. Prezident Erdoğan chce být v roce 2019 opět zvolen prezidentem. K tomu potřebuje uklidnit situaci v jihovýchodním Turecku, ale tak, aby nevyvolal ze strany EU nějakou radikální reakci. Potřebuje zajistit bezpečnost tureckého území na nekonečně dlouhé jižní a východní hranici země. To nepůjde bez NATO a USA. Potřebuje zpevnit ekonomiku a vrátit ji na trajektorii z doby před asi pěti nebo šesti lety. To nepůjde bez států Evropské unie. Potřebuje klid v oblasti kolem Kypru, a to nepůjde bez NATO, EU a Izraele.

Obyvatelé Turecka se svými osobními vazbami na Evropu, desetitisíce studentů, kteří prošli evropskými univerzitami, statisíce turistů ze zemí EU, to všechno jsou lana a nitky, které spojují Turecko s Evropou. Nejen Turecko jako stát, ale především jeho obyvatelé, Turci, potřebují dobré vztahy země s Evropskou unií. Jsou si toho vědomi a z tohoto pohledu je nejspíš třeba číst článek pana Kaymakçıho. Ten ostatně připouští, že „vstup Turecka do EU může být tou největší výzvou ze všech.“

Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.