protesty levicových aktivistů proti G20, schůzce předáků dvaceti velkých ekonomik, svým rozsahem a brutalitou překvapily politiky, novináře a ovšem tamní policii. Dvacet tisíc mužů v pohotovosti nestačilo, v pátek dopoledne šla z Hamburku po celém Německu úpěnlivá prosba o posily policejního sboru. Hořící auta, systematicky vysklívané výlohy, v pátek odpoledne už kolem 150 zraněných policistů, přičemž v tu samou dobu se policii podařilo zatknout na padesát demonstrantů. Poměr jeden zatčený na tři zraněné policisty má jistou výpovědní hodnotu o tom, kdo v těch pouličních bitvách tahá za kratší konec.
Jistěže takto hovadsky se chová jen menšina demonstrantů. (Při prvních násilnostech ve čtvrtek večer se z desetitisícového průvodu vydělila tisícovka zamaskovaných příslušníků „černého bloku“, která násilnosti rozpoutala.) Ale současně je tento argument z umírněnější levice poněkud licoměrný. Nikdy žádný radikální proud neexistuje v izolaci, sám proti společnosti, ale v měkkém přátelském obalu. O síle radikálů rozhoduje i to, kolik mají tichých sympatizantů. Dějištěm masových násilností ze strany krajní levice je Německo v nějaké míře už od osmdesátých let – „dny chaosu“ v Hannoveru a jinde (pohyblivém datum, většinou během léta) nebo v berlínském Kreuzbergu (v předvečer Prvního máje).
„O síle radikálů rozhoduje i to, kolik mají tichých sympatizantů.“
Při takovéto příležitosti levicoví politici rutinně odsuzují údajně nepřiměřený policejní zásah. Policisté si pak musejí vyslechnout, že svým chováním, svou přítomností zbytečně provokovali, místo aby se moderně starali o lámání hrotů.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.