automatické očekávání, že též ČSSD dopadne výborně, není na místě. Je pochopitelné, že se také česká levice snaží přihřát na úspěchu zahraničních souputníků, přesto je součástí jiného příběhu. A nejde vyloučit, že se tento příběh blíží ke konci a že proti nezvratnému osudu už nejde nic dělat.
slavné dějiny generace 96
Začalo to v roce 1996, kdy po úspěšných volbách zaplavilo sněmovnu sedmdesát sociálnědemokratických poslanců. Pod vedením Miloše Zemana se sešikovala jména jako Vladimír Špidla, Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek a spolu s věkem mladšími, přesto ve sněmovně už zabydlenými Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem vytvořili dynamický tým, který dokázal konkurovat veteránům z dominantní ODS. Zřejmě žádná jiná politická skupina tolik neovlivnila tuzemskou polistopadovou demokracii. Premiéry už byli Zeman, Špidla, Gross, Sobotka, teď se jako volební lídr hlásí o stejný post Zaorálek. Pokud se předsedou vlády stane, mohou případu Petry Buzkové, jež vládu nikdy neřídila, využít feministky jako doklad genderové nerovnováhy v Česku.
Význam skupiny, která se už během období opoziční smlouvy v letech 1998–2002 rozešla s vůdcem Zemanem, nespočívá jenom v úspěšnosti při obsazování postů a vlivu na státní politiku. Významnější byly historické okolnosti, za jakých se objevila. Obnova demokracie v evropských postkomunistických státech probíhala podle jednotného scénáře. Vládu převzala liberální opozice často propojená s protikomunistickými disidenty a za opozici jí vždy sloužili „reformovaní“ komunisté, kteří se časem víceméně přizpůsobili základním demokratickým pravidlům a pod hlavičkou sjednocené levice, sociální demokracie nebo nějakým úplně jiným názvem dokázali znovu uchopit moc. Jenom v Česku tomu bylo jinak, protože tady na předválečných základech vznikla do značné míry autentická sociální demokracie.
„Obnova demokracie v evropských postkomunistických státech probíhala podle jednotného scénáře.“
Předseda Zeman sice vyzval bývalé komunisty, ať do strany vstupují, přesto si ČSSD uchovala odstup od starokomunistické KSČM a bývalí komunisté stranu také nikdy neovládli. Řídili ji totiž lidé z generace 96, kteří před listopadem 1989 působili v různých alternativních strukturách, jako byli ochránci přírody, církve, národní socialisté či skupinky intelektuálů. V KSČ působil krátce pouze sám Zeman, a to ještě během období pražského jara.
Pro zdejší demokracii a řízení státu to znamenalo jinou kvalitu než v okolních zemích. Komunisté se všude ve východní Evropě připravovali k politickým reformám včetně formálního omezení své moci. Obvykle však byl převrat dramatičtější, než čekali, proto jim zpravidla nějakou dobu trvalo, než se vrátili do nejvyšších funkcí.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.