Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Kdo je v Rusku proti?

.jefim Fištejn .echo24 .slovensko

Viděno od nás, jarní masivní protesty v Rusku přišly zcela znenadání. Bereme-li vážně statistiky, podle nichž je 86 % Rusů s vládnutím Vladimira Putina navýsost spokojeno a nic jiného si nepřeje, pak pro nás musí být záhadou, kde se vzaly ty desítky tisíc demonstrantů?

Kdo je v Rusku proti? Alexander Zemlianichenko/AP/SITA

kdo a co zameškal v kompetentních orgánech, že Alexej Navalnyj může dle libosti svolávat protesty, zakládat po celém Rusku své volební štáby a vyhrávat, když na to přijde, internetovou simulaci prezidentských voleb? Ztratili snad občané strach z nevyhnutelného postihu, anebo je celý obraz spokojeného Ruska zgruntu vybájený?

Spousta otázek zůstává nezodpovězena: máme vážně uvěřit tomu, že ruská společnost vnímá korupci jako svůj absolutně největší problém? Proč nereagují Rusové stejně kurážně na válečná dobrodružství Kremlu v postsovětském prostoru a na Blízkém východě? Proč je všudypřítomné projevy autoritářství, soudní i mimosoudní represe, potlačení svobodného tisku a zrušení jiných občanských práv nechávají v relativním klidu? Proč nešli na náměstí v takových počtech po vraždě Borise Němcova, u níž nebylo sebemenších pochyb, že byla objednána stejnými lidmi, kteří se potom dušovali, že na její vyšetření osobně dohlédnou?

Proč ostatně hlavním terčem protikorupčního rozhořčení není Vladimir Putin, který je zosobněním zlodějského režimu, nýbrž předseda vlády Dmitrij Medveděv? Proč zrovna on, v němž demokratická veřejnost ještě před pár lety viděla určitou šanci na obrodu země a alternativu ke zkostnatělému Putinovi, vyvolává nyní v lidech takovou podrážděnost? Postačí k vysvětlení, že právě Medveděvovi patří anekdotický výrok překvapující svým cynismem, „peníze nejsou, ale vy se držte!“? V kleptokratické společnosti přece premiér nemůže krást míň, než mu ze služebního postavení náleží.

„V případě vzpoury regionálních elit se ke kormidlu může dostat některý z vůdců autonomních republik.“

To, že právě úplatnost moci nyní uráží lidi nejvíc, svědčí o zrušení dříve platné společenské smlouvy. Ta spočívala v připravenosti vrchnosti slušně živit své poddané výměnou za jejich občanská práva. Není to žádná sociální novinka – byl to i princip „gulášového socialismu“. Dokud to ceny ropy umožňovaly, nějaké drobty padaly z vrchnostenského stolu do nastavených úst. Tento způsob přerozdělování byl u nás mylně vydáván za „putinský blahobyt“. Dnes Rusy vydražďuje k nepříčetnosti poznání, že peníze došly pouze pro ně, že to oni se mají držet, zatímco ti nahoře kradou ostošest. Starší vidí, že služební postup pro ně skončil, příjem už nikdy nebude větší a zajistit rodinu je den ode dne těžší.

Mladí zjišťují, že jejich život nemá žádné vyhlídky, sociální výtahy se zasekly a jejich trpěliví rodiče o poznání zchudli. Tito nespokojenci, jimž náhlá bída vadí více než autoritářský režim, se potkávají na náměstích se stoupenci demokratického vývoje země. Spojení těchto dvou složek vytváří živnou půdu pro společenský kvas, jenž se špatně potírá.

stlačené péro se vymrští

To, co se děje v Rusku, je dílčí projev obecné krize v postsovětském prostoru. Její podstatou je definitivní vyčerpanost sovětských ekonomických modelů. Bývalé sovětské republiky měly zhruba čtvrt století na vytěžování starých hospodářských struktur, a pokud včas nezahájily ekonomické reformy, záhy na ně čeká morová rána ekonomické degradace a sociálního neklidu. To se teprve pozná rozdíl mezi strnulými postsovětskými režimy a postmajdanní Ukrajinou, která, i když horko těžko, se přece jen propracovává ke stavu, kdy reformy jsou proveditelné, demokratické mechanismy střídání u moci funkční a obyvatelstvo je součástí systému, nikoli pasivním objektem vládnutí.

„Pokud by zhroucení režimu bylo doprovázeno hromadnými nepokoji, ulice může vygenerovat vlastní vůdce.“

Všimněte si, jak podobné a stejně načasované je sociální pnutí v Rusku a sousedním Bělorusku, i když motivace je zdánlivě odlišná: v Bělorusku se nebojuje proti korupci, ale proti prezidentskému výnosu o zdanění tzv. příživníků. Příčina je stejná: peníze došly, pouze v případě Běloruska došly peníze ruské. Model fungování postsovětské běloruské ekonomiky je v troskách, úřady nemohou dodržovat starou společenskou smlouvu a žádný jiný projekt vývoje země není prezident Lukašenko schopen nabídnout, na to je příliš anachronický.

Stlačené péro má tendenci vymrštit se, je to fyzikální zákon. Není náhoda, že prezident Putin v poslední době často mluví o nebezpečí „arabského jara“, nebo dokonce občanské války.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite