v Rusku to můžeme nazývat putinomikou, v Maďarsku orbánomikou, v Turecku erdoganomikou a v Itálii třeba dekádou berlusconomiky, ze které se země dodnes vzpamatovává. Také v Polsku se nepochybně brzy dočkáme kaczyńskonomiky.
Všechno jsou to variace na stejné nelibozvučné téma: nacionalistický vůdce se dostane k moci, když hospodářské těžkosti ustoupí chronické a sekulární stagnaci. Tento zvolený autoritář pak začne omezovat politické svobody prostřednictvím pevné kontroly nad sdělovacími prostředky, zejména nad televizí. Poté tento muž (prozatím to vždy byli muži, ačkoliv Francouzka Marine Le Penová by do této škatulky rovněž zapadla, kdyby se někdy dostala k moci) prosazuje agendu zaměřenou proti Evropské unii (pokud je jeho země členem) nebo jiným institucím nadnárodního řízení.
„Ve 30. letech vedly hospodářská stagnace a deprese k vzestupu Hitlera v Německu, Mussoliniho v Itálii a Franka ve Španělsku.“
Staví se proti volnému obchodu, globalizaci, přistěhovalectví a přímým zahraničním investicím a upřednostňuje domácí zaměstnance a firmy, zejména státní podniky a soukromé společnosti i finanční skupiny s vazbami na mocné. V některých případech takovou vládu podporují otevřeně národovecké, rasistické strany, případně jí dodávají ještě výraznější autoritářský a antidemokratický ráz.
Jistě, ve většině Evropy takové síly ještě nejsou u moci. Téměř všude však získávají na popularitě: Národní fronta Le Penové ve Francii, Liga Severu Mattea Salviniho i britská Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Faragea pokládají ruský neliberální státní kapitalismus za model vhodný k následování a prezidenta Vladimira Putina za vůdce, jenž si zaslouží obdiv a napodobení.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.