Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Zpráva o krvi básníka a duchu doby

.jiří Peňás .kultúra .literatúra

„Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.“

Zpráva o krvi básníka a duchu doby MATÚŠ ZAJAC Príbeh Ivana Jirousa bol už za jeho života predmetom legendy, o ktorej by sa dala napísať rozsiahla kniha.

tak končí první kapitola obsáhlého životopisu Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba, jehož autorem je novinář z Respektu Marek Švehla. Úvod, vlastně obrácený prolog, shrnuje poslední roky Jirousova života a vrcholí sugestivním popisem jeho smrti: „Podle odhadu lékaře někdy kolem desáté večer začal opět prudce zvracet krev, která se mu předtím několik dní hromadila v žaludku. Záchvat se možná dostavil, když byl na záchodě. Přesunul se pak do ložnice, kde zřejmě značně oslabený velkou ztrátou krve klesl na kolena, o postel se bouchl do nosu a omdlel.“

Chtělo by se citovat dál: u postele ležel mobil, kterým by si mohl snad zavolat pomoc, jenže Jirous ho ovládal stěží, a když někomu volal, obvykle vyťukával čísla ze zápisníku. Na to asi neměl sílu a dost času. Tak uplynula noc. Jeho přátelé, znepokojeni, že se neozývá a vědomi si Jirousova špatného psychického i fyzického stavu, ho našli druhý den krátce po poledni. Ležel sám v zakrváceném bytě, který mu provizorně zapůjčil jeden z jeho mnoha přátel a opatrovníků, ve smíchovské ulici Na Neklance, 10. listopadu 2011. Jako oficiální datum úmrtí je uváděn předchozí den.

mnohé tváře legendy

Jirousův život byl už za života předmětem legendy. I o ní by se dala napsat rozsáhlá kniha. Legenda měla několik, možná mnoho různých podob a byla rozporuplná. Odvíjela se od vztahu k jejímu objektu, od toho, do jaké míry člověk Jirouse znal osobně, z jeho textů nebo jen z médií, z doslechu, z legend či pomluv. Závisela ovšem též jaksi na ladění toho kterého, tedy na tom, jaké má člověk pro různé rysy Jirousovy osobnosti pochopení, odpor či náklonnost.

Švehlova biografie je psána z pozic sympatizanta, člověka, kterému jsou Jirousovy hodnoty blízké, ale ne nutně mu musí být ve všem blízký on sám. Je psána z pozic člověka, který Jirouse sice znal, což ani v Respektu, kde existoval zvláště v 90. letech, kdy už tam Švehla pracoval, jistý jirousovský kult, nešlo jinak, ale nebyl jeho druhem či účastníkem dějů – Švehla je ročník 1966. Je psána tak, jako by se její autor rozhodl o Jirousovi dozvědět všechno, co jen lze, dát to do souvislostí – a pak to někomu, kdo to tak nezná, zaujatě vyprávět.

Je tedy psána jako příběh o člověku, který se zásadně vymykal době a poměrům, vzdoroval jim – a tím je jaksi po svém formuloval. Není psána prvotně se záměrem dokázat, že byl, jak stojí v citovaném prvním odstavci, „vedle Havla nejdůležitější českou osobností 70. let“, ale nakonec je napsána tak, že čtenáře přesvědčí o tom, že je to pravda.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite