Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Petr Stančík: Čarodějův učeň v čase přežraných velryb

.jiří Peňás .echo24 .kultúra

Petr Stančík je vypravěč rabelaisovského typu a také Gargantuu trochu připomíná. Jeho romány Pérák, Mlýn na mumie a Andělí vejce patří k tomu nejčtivějšímu, nejchytřejšímu a nejzábavnějšímu, co v české próze v posledních letech vyšlo.

Petr Stančík: Čarodějův učeň v čase přežraných velryb JAN ZATORSKY Petr Stančík, spisovatel; básník, prozaik, esejista, dramatik a textař.

do literatury vstupoval v dekadentně-aristokratickém převleku za Odilla Stradického ze Strdic, jehož smrt málem nepřežil. Jako znalec magie, okultismu a dalších tajných nauk ho přitahují věci mezi nebem a zemí a drží ho věčná touha dozvědět se o věcech něco víc, než je zjevné a co vidí každý. Je to vůbec zajímavý chlapík, tenhle Stančík.

z vašich knih bych soudil, že jste se musel někdy zabývat magií i trochu intenzivněji.

Ano, zabýval – a docela intenzivně. Teď už jen teoreticky, ale v mládí i prakticky. Scéna vyvolávání duchů v Andělím vejci se mi skutečně stala a spiritistické jsou i scény v Mlýnu na mumie… Obecně má spiritismus za to, že komunikuje s dušemi zemřelých, ale já jsem dospěl k názoru, že duchové zemřelých vlastně nejsou, že to jsou démoni, kteří žijí na něčem, co se dá nazvat astrální pláně, a z nějakého důvodu se touží dostat k nám na zem. Když jsem to zjistil, nechal jsem toho.

když jste prosím zjistil co?

Že takzvaní duchové jsou cizí bytosti. A to doslova. Touží se napojit na člověka, který doufá, že to jsou třeba jeho zemřelí blízcí. Ale ve skutečnosti to jsou úplně cizí elementy. Když jsem byl v jejich blízkosti, vůbec jsem se necítil dobře. Jednou jsem při evokaci vypadl z ochranného kruhu: zacloumalo to se mnou, opřel jsem o zem a měl jsem několik měsíců ruku plnou bradavic, dlouho jsem se jich zbavoval… Já vím, že si teď čtenář řekne, že jsem blázen nebo mystifikuju. Ale okultní věda je fascinující a člověk, který se k ní trochu přiblíží, už pak nemůže říkat, že to je nesmysl nebo bláznivina. Věnovalo se jí mnoho mimořádných osobností, které nelze jen tak odmáznout jako blázny nebo cvoky. Je to fascinující věc a mě to hrozně obohatilo a jsem rád, že jsem si tím prošel. Jenže je to také zkrácení cesty. A když chce člověk něčeho dosáhnout, měl by si tou cestou projít celou.

jak jste se k tomu ale dostal? Měl jste v rodině nějaké černokněžníky?

Ne, moji rodiče byli učitelé... Přivedla mě k tomu literatura, Gustav Meyrink a především můj milovaný Jiří Karásek z Lvovic. Začal jsem se pak shánět po knihách, které samozřejmě tehdy běžně dostupné nebyly, to se člověk musel pídit. To není jako teď, kde v každém knihkupectví si nakoupíte, kolik chcete, různých derivátů a kuchařek magie, které jsou však většinou úplně bezcenné. Já jsem se tehdy, koncem 80. let, když jsem přišel do Prahy, dozvěděl, že v Univerzitní knihovně je pod úplně nenápadným názvem „zvláštní oddělení“ sektor okultistické literatury, která se půjčovala jen na povolení. Hlavně šlo o knihy, které za první republiky vydávala společnost českých hermetiků Universalia, ale byly tam i starší, od Karla Weinfurtera, Meyrinka nebo překlady Papuse a dalších klasiků okultismu. A také středověké grimoáry, tedy jakési praktické učebnice magie. Já jsem se nějak dostal k tomu povolení a mohl si to tam chodit číst, byla na to podkrovní místnost, do níž se chodilo spletitými chodbami Klementina. Člověk tam přišel, seděli tam v zářícím prachu takoví zvláštní muži, čarodějové, bílí i černí mágové, vedle sebe, jen jeden druhého kradmo pozoroval, jestli nedělá nějaká znamení prsty, což se nesmí.

„Překvapuje mě ta ochota lidí zblbnout, nechat si hlavu vymlít nějakými ideologiemi, které se přitom, i když v různých podobách, už tolikrát ukázaly jako šílené a zhoubné.“

takže jste byl takový čarodějův učeň?

Ano, byl, dokonce jsem byl po listopadu ’89 jedním ze zakládacích členů obnovované Universalie. Ale to už jsem s tím pomalu končil.

má český okultismus nějakou zvláštnost?

Především Prahu… Praha je odpradávna jedním z hlavních center magie: Hrad je spící drak, sálá tu energie, stahovali se sem okultisté a alchymisté, John Dee, Edward Kelley, koneckonců Meyrink… Ale ta česká magická škola byla a je vždycky taková, jak bych to řekl, chudá.

 

Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.

predplatiť

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite