již od chvíle, kdy se Billie Holiday objevila v polovině třicátých let na hudební scéně, patřila, společně s Ellou Fitzgerald, mezi nejvlivnější interpretky. Její hlas a samotná postava vás zaujmou pokaždé, když ji uslyšíte. Ta hudba je krásná, svůdná, někdy toxická, vždy vášnivá. Proto se její života běh vryje každému do paměti a udrží jeho pozornost. Součástí legendy o jejím soukromém a uměleckém životě je řada příběhů o křivdách a jejich překonávání. Pak také o sexuálním zneužívání, prostituci, brutálním násilí, neurovnaných partnerských vztazích a závislostech na drogách a alkoholu.

Byl by její umělecký odkaz tak přesvědčivý, kdyby nebyl život Billie Holiday tak tragický? Osobní trápení a bolesti promítla do řady smutných písní, které dojímají i současné hudební příznivce. Mnohé naznačuje i její vyjádření, že vše, o čem zpívá, vychází z jejího života a osobních pocitů.

V úvodu autobiografie Lady Sings The Blues se o jejím narození a rodičích, byť nepřesně a nepravdivě, můžeme dočíst dnes již klasické: „Taťka a mamka byli ještě děti, když se vzali. Jemu bylo osmnáct, jí šestnáct a mně tři.“ A končí, velmi nesměle, její nadějí na lásku a dlouhý život s „mým chlapem“ po boku… Tento narychlo splácaný senzacechtivý portrét umělkyně jako lesbické feťačky se stal předlohou, jež byla nadšeně recyklována v mnoha knihách a článcích a podle níž byl natočen stejnojmenný film s Dianou Ross.

lady Day nikdy nezpívala blues

O jejím repertoáru po celou dobu kariéry se dodnes mnozí hudební publicisté vyjadřují jako o výhradně popovém. Tyto diskuse zřejmě nikdy neustanou.