konečně sesednout z „heroinové zdechliny“

Album A Love Supreme (1965, Impulse! Records) je dodnes nepřekonaným duchovním vzkazem umělce. John Coltrane sdílí a vysvětluje svůj posílený vztah k Bohu, jenž mu zásadním způsobem pomohl při letitém boji se závislostí na alkoholu a drogách.

Sesednout z „heroinové zdechliny“ zatoužil již několik týdnů po vyhazovu z kvintetu Milese Davise na jaře 1957. Uvědomil si, že tentokrát ztratil místo ve vysněné kapele. Zmiňuje se o tom v průvodním textu na obalu Lásky nejvyšší: „V roce 1957 jsem díky Boží milosti zažil duchovní probuzení, které mě mělo vést k bohatšímu, plnějšímu a produktivnějšímu životu.“ 

Tehdy se mu ještě zcela nepodařilo se vymanit ze závislostí. Jak zmínil dále v poznámkách: „Jak se doba a události okolo mě vyvíjely, dostal jsem se znovu do složité životní situace, během níž jsem porušil svoje předsevzetí a opustil zvolenou cestu. Ale nyní, naštěstí, díky milosti Boží a jeho všemohoucnosti, opět vnímám svoji roli a znovu jsem se mohl vrátit na pravou cestu. Je to skutečně láska nejvyšší.“

Na pochopení jeho proměny v přístupu k bytí mu nesmírně záleželo. Na rozdíl od jiných LP desek se rozhodl pro A Love Supreme napsat průvodní text a krátkou báseň, k níž složil hudbu a použil ji pro čtvrtou část suity s názvem Psalm (Žalm). 

hudební pouť k sebepoznání a vyjádření nejniternějších pocitů

Coltraneovu třiatřicetiminutovou hudební pouť k sebepoznání a vyjádření nejniternějších pocitů uvede bubeník Elvin Jones úderem do gongu. Skladba pokračuje rytmicky neurčitou souhrou piana McCoy Tynera s basou Jimmyho Garrisona. Ten naváže na Jonesovy činely svým jednoduchoučkým kontrabasovým riffem, jenž slouží coby středobod k Traneovým improvizovaným tenorsaxofonovým sólům.

Ty stojí a padají na relativně prostém a jednoduchém čtyřtónovém hudebním motivu vycházejícím ze čtyřslabičného názvu alba A-Love- Su-preme, jenž členové kvartetu společně rozvíjí a v dalších částech suity se k němu opakovaně vrací. Při každé repetici se pokouší s motivem experimentovat, jinak jej rozpracovat a zahrát pokaždé s jinou intenzitou.

Tvůrčí přístup jim výrazně usnadnil otevřený způsob vzájemné interakce a uvolněná atmosféra v nahrávacím studiu. Intimitě vyjádření napomáhali i spolupracovníci slavného zvukaře Rudyho Van Geldera. 

směřoval k volné tvorbě a svým spoluhráčům vydával jen nezbytné minimum pokynů

„Vybavuji si, že v průběhu nahrávání místnost mdle osvětlovalo jen pár žárovek,“ po letech vyprávěl McCoy Tyner, který byl členem Coltraneova kvarteta v první polovině šedesátých let. „Nevzpomínám si, jak to udělali, ale osvětlení bylo ztlumené. Myslím si, že se snažili navodit atmosféru nočního klubu. Nevím, jestli to byl Johnův návrh nebo někoho jiného.“

Čtveřice byla po letech společného hraní dokonale sladěna a panovalo mezi nimi neuvěřitelně silné, často nevyřčené, porozumění. Trane v té době již směřoval k volné tvorbě a svým spoluhráčům vydával jen nezbytné minimum pokynů, jak by si představoval společné hraní.

Skladby vznikaly často spontánně a byly dotvářeny až během živých vystoupení. Změna intenzity osvětlení byla rozumným kompromisem pro dosažení kvalitní studiové nahrávky, jež by zachovala zvláštní klubovou atmosféru Coltraneových koncertů.

O jedinečnosti okamžiku, a toho, co se vlastně odehrávalo ve Van Gelderově nahrávacím studiu onoho 9. prosince 1964, svědčí i to, že Coltrane později uvedl celou suitu jen jedinkrát živě. Nahrávka, pořízená na Festivalu Mundial du Jazz Antibes v červenci 1965, je vulkanickým, fascinujícím vystoupením, které ilustruje stratosférický směr, jímž se Coltraneova hra vyvíjela. 

O vlivu alba A Love Suppeme na jeho vnitřní intimitu, a okolnostech vzniku, se Trane nikdy nezmínil před novináři. Evidentně neměl potřebu cokoliv vysvětlovat i svým spoluhráčům. Všichni čtyři zřejmě věděli své a pochopili, že byli svědky výjimečné chvíle.

„John se mi jen jednou zmínil, že má potřebu zareagovat na to, co prožívá a co se okolo něho děje,“ vzpomínal Tyner a upřesnil Coltraneovy myšlenky: „Tak by to zkrátka mělo být, víš? Nebylo to tak, že bych se nemohl dočkat, až půjdu v noci do práce. Byl to prostě úžasný zážitek. Nikdo z nás neuměl slovy vysvětlit, proč se věci tak dobře spojily, a proč to tak mělo být nebo proč to tak chtěl. Myslím si, že je nesmírně složité takové okamžiky vysvětlit.“

Pozoruhodná je dvojice původně nevydaných, alternativních studiových snímků pro úvodní Acknowledgement z nahrávací frekvence uskutečněné o den později 10. prosince 1964. Klasickou sestavu na ni doplnili mladý saxofonista Archie Shepp a basista Art Davis.

Od vydání A Love Supreme až do Coltraneovy smrti o dva roky později, kdy se kvartet rozpadl se jeho hudba radikálně proměnila. Byla emocionálně katarznější a zvukově náročnější. Vedlo to k odlivu fanoušků a poklesu jejich zájmu. Na ten kratičký okamžik 9. prosince 1964 Coltraneovo kvarteto zachytilo hlubokou spiritualitu a vzdalo hold něčemu, co nám poskytlo nadčasové mistrovské dílo.

Autor je editor hudobného webu Černej pudink.