nejdůležitější charakteristikou politika-státníka musí být spolehlivost. Má hrát na rovinu, nesmí se v krizi rozpadnout na prvočinitele a musí mít jasno v povinnostech k občanům. Nemusí být svatý ani Mirek Dušín. Nemusím s ním ve všem souhlasit. Ale ona základní důvěra by v jakési pomyslné smlouvě mezi občanem a politikem měla být přítomna. 

Napadlo mě to znovu, když jsem nedávno z věrohodných zdrojů slyšel dojemnou historku o naší poslední císařovně, Zitě Bourbon-Parmské, manželce Karla Habsburského. Byla to zbožná dáma, která si zakládala na přesnosti a smyslu pro povinnost. Při jedné rodinné večeři už v exilu, tuším ve Švýcarsku, na niž byl přizván i host, od kterého příhoda je, se Zita nečekaně asi o deset minut opozdila. Svůj „prohřešek“ vysvětlila tím, že se modlila růženec za prezidenta Edvarda Beneše, aby si zachoval odvahu a rovnou páteř tváří v tvář německému tlaku. Bylo září 1938, čas kolem mnichovské dohody.