Díky ekonomii jsem se naučil důležité pravidlo: Za všechno se platí. Všechno má své náklady či odvrácenou stranu, chcete-li. Ekonomové mluví o „nákladech obětované příležitosti“.
Výmena názorov medzi Jurajom Karpišom a Mojmírom Hamplom na stránkach nášho časopisu sa postupne rozrastá. Po minulotýždňovom príspevku Jána Tótha prinášame ďalší pohľad. Tento raz českého ekonóma Lukáša Kovandu.
Polemika ekonómov o úlohe centrálnych bankárov a finančnej kríze sa nám utešene rozrastá. Najnovší príspevok do debaty prišiel od pracovníka Ministerstva financií SR.
Myslel jsem, že se budu moci po čase vrátit k čistě ekonomickým tématům, ale laskavý čtenář promine, ještě nemohu. Ale nebojte, i dnešní poznámka s ekonomikou souvisí.
Nevím jak ve slovenštině, ale v jazyce českém používáme frázi: „To bylo rozhodnuto jen tak od stolu,“ případně v jiné mutaci „Rozhodnutí padlo někde u zeleného stolu.“
Tu scénu znáte. Doma zbylo starší pečivo a ještě v pyžamu přemýšlíte, zda ho dát rozpéct a spotřebovat, nebo prostě vyhodit. Často si topinku rádi uděláte, má své kouzlo.
O tento stĺpčekový priestor sa delím s dvoma viceguvernérmi centrálnych bánk: Ján Tóth zastáva túto pozíciu v slovenskej, Mojmír Hampl v českej. Oboch si vážim.
Juraj Karpiš se ve svém předminulém červnovém sloupku pustil hodně zostra do centrálních bankéřů jako živočišného druhu. Přijímam to jako výzvu k polemice.
Jakým způsobem se v Evropské unii hájí národní zájmy jednotlivých zemí? Nevím, zda se debata o této otázce vede na Slovensku, ale u nás v Česku byla ještě nedávno celkem populární.
