vždycky to provázelo mnoho vysvětlování, jak se tím zabrání, aby lidé „kradnuli“ a vyhýbali se placení daní. Nikdo se ale už neobtěžoval lidem zaručit, jak budou všechna citlivá data, tak snadno zneužitelná pro spoustu účelů od byznysu po vydírání, chráněna. Kdo všechno k nim má přístup. Jak se zpětně dohledá, kdo do konkrétní „složky“ každého občana nebo obchodníka nahlížel. Kdo ty náhledy bude řešit.
Debata se odehrála jen nad registrem účtů. Centrální banka se tehdy hlasitě ozvala, že u sebe nechce mít žádný black box plný citlivých dat o bankovních účtech a zároveň nemít žádnou kontrolu nad tím, kdo, jak a proč do něj chodí. Žádala přesnou evidenci každého, kdo se bude do registru na konkrétní účty dívat.
V debatě o bezpečnosti dat, kterých se ve všech možných branžích různě centralizuje čím dál tím víc, by takové pojistky měly být silné a jasné.
„Švédové vytvořili Velkého bratra, kterého zprivatizovali, a nedokázali uhlídat.“
U soukromých firem to stojí na jasných principech. Data jim člověk dává dobrovolně, nenutí ho k tomu žádný zákon.
Celý článok si môžete prečítať, ak si kúpite Digital predplatné .týždňa. Ponúkame už aj možnosť kúpiť si spoločný prístup na .týždeň a Denník N.