V určitou chvíli, v jistý moment posluchačské kariéry, říká snad každý o nějaké skupině nebo skladbě, že je to momentálně to nejlepší, co zná. Každému to pouští, vnucuje se, otravuje. Chce se podělit o tu rozkoš.
Pro mě osobně a pro pár lidí, které znám, je to nejen momentálně, ale už rozhodně pár let, newyorské trio Unsane.
Kdyby existovalo v CD přehrávači počítadlo, něco jako tachograf u tiráků, naměřilo by mi za posledních pár měsíců snad sto přehrání jejich poslední desky Visqueen. Prostě nechápu, jak se dá dosáhnout takové intenzity. Mezi skupinami, hrajícími tvrdě na kytaru, baskytaru a bicí, jsou Unsane vylouhováním všeho toho, proč mám tenhle druh hudby rád.
Jak to říct co nejpřesněji? Snad dospělá tvrdost nebo poctivá hlasitost nebo ještě možná vzteklá neústupnost. Unsane jsou asi nejbluesovější hardcore pod sluncem. Trio, valící před sebou všechny nejdůležitejší kytarové riffy historie. Trio, dunící městem s plynem na podlaze a upadlým výfukem. Skupina, u které krev na obalech jejich desek neznamená jen laciný horrový efekt, ale je chápána jako důsledek nebojácného pohledu do tváře Medusy současné vekoměstské brutality.
Začali už v roce 1988, v roce 1991 nahráli první desku. Tu pátou, předposlední Blood Run, po sedmileté pauze, zapříčiněné tím, že kytaristu a zpěváka Chrise Spencera zmlátil někdo ve Vídni kvůli tomu, že je Američan tak, že málem ochrnul. Bubeník Unsane, Vinny Signorelli, kdysi rytmik u Foetuse nebo Swans, je zase schopný odehrát koncert i se zlomenou rukou. Etika Unsane je jasná – vystoupení je nejdůležitější chvíle našeho dne. Posvátné dvě hodiny, kterým se musí dát za všech okolností všechno. „Víme, kolik skupin kolem nás hraje. Opravdu si vážíme všech, kteří na náš koncert přijdou a nikdy nebereme koncert, jako samozřejmost, ale jako výsadu.“
Takže pozor – 14. září, pražský klub Rock Café, 20 hod., koncert Unsane. Spolu s nimi zahrají ještě Švýcaři Kruger a česká punková autenticita jménem Wollongong. Opakuju – v Praze zahraje nejlepší hlučná kapela na světě. Bude to od srdce a hlavu si po koncertu ponesete v podpaždí.
.tomáš Weiss
Pro mě osobně a pro pár lidí, které znám, je to nejen momentálně, ale už rozhodně pár let, newyorské trio Unsane.
Kdyby existovalo v CD přehrávači počítadlo, něco jako tachograf u tiráků, naměřilo by mi za posledních pár měsíců snad sto přehrání jejich poslední desky Visqueen. Prostě nechápu, jak se dá dosáhnout takové intenzity. Mezi skupinami, hrajícími tvrdě na kytaru, baskytaru a bicí, jsou Unsane vylouhováním všeho toho, proč mám tenhle druh hudby rád.
Jak to říct co nejpřesněji? Snad dospělá tvrdost nebo poctivá hlasitost nebo ještě možná vzteklá neústupnost. Unsane jsou asi nejbluesovější hardcore pod sluncem. Trio, valící před sebou všechny nejdůležitejší kytarové riffy historie. Trio, dunící městem s plynem na podlaze a upadlým výfukem. Skupina, u které krev na obalech jejich desek neznamená jen laciný horrový efekt, ale je chápána jako důsledek nebojácného pohledu do tváře Medusy současné vekoměstské brutality.
Začali už v roce 1988, v roce 1991 nahráli první desku. Tu pátou, předposlední Blood Run, po sedmileté pauze, zapříčiněné tím, že kytaristu a zpěváka Chrise Spencera zmlátil někdo ve Vídni kvůli tomu, že je Američan tak, že málem ochrnul. Bubeník Unsane, Vinny Signorelli, kdysi rytmik u Foetuse nebo Swans, je zase schopný odehrát koncert i se zlomenou rukou. Etika Unsane je jasná – vystoupení je nejdůležitější chvíle našeho dne. Posvátné dvě hodiny, kterým se musí dát za všech okolností všechno. „Víme, kolik skupin kolem nás hraje. Opravdu si vážíme všech, kteří na náš koncert přijdou a nikdy nebereme koncert, jako samozřejmost, ale jako výsadu.“
Takže pozor – 14. září, pražský klub Rock Café, 20 hod., koncert Unsane. Spolu s nimi zahrají ještě Švýcaři Kruger a česká punková autenticita jménem Wollongong. Opakuju – v Praze zahraje nejlepší hlučná kapela na světě. Bude to od srdce a hlavu si po koncertu ponesete v podpaždí.
.tomáš Weiss
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.