Jsou sporty, ve kterých patří Česká republika od počátku mezi klasiky. Florbal je jedním z nich. I proto se od 6. do 14. prosince bude v Praze a Ostravě hrát o mistra světa. S hokejkama to Češi – až na pozemní hokej, kde je potřeba hledat kabrňáky jinde – nějak od přírody umí.
Stejně jako Švédové. Přestože údajně florbal vymysleli v Americe, skutečně jako sport se v 70. letech chytil právě u Tří korunek. Od té doby jsou Švédové na mezinárodní scéně neporazitelní, a všude, kde se turnaje účastní, se hraje pouze o druhé a další místa. První světové mistrovství vyhráli v roce 1996 na domácí půdě se skóre 63:5. Postupem času se sice zápasy vyrovnaly a světová špička lehce zhoustla, ale…Ikeáci jsou pořád o pár kroků dál.
Na mistrovství dorazí 20 týmů, celkově je po světě zaregistrováno 46 zemí (jako poslední se letos přihlásilo Turecko).
Pro ty, kteří nevědí, co je to za hru, alespoň stručně.
Podobá se pozemnímu hokeji, ale hraje se v hale. Na hřišti 20x40 metrů tvoří tým pět hráčů a brankář. Hraje se umělohmotnými hokejkami se speciální mřížkovanou čepelí a umělohmotným dutým děrovaným míčkem, tři třetiny po dvaceti minutách. Sport je to nesmírně rychlý, dynamický. Poměrně bezpečný, nad silou dominuje mrštnost a technika.
Poznal jsem florbal jako tatík, co chce kluka dát na nějaký kolektivní sport a nechce přitom, aby to byl fotbal nebo hokej. Na škole byl florbalový klub. Klukovi to šlo, vybrali si ho do jednoho pražského týmu a od té doby ho to už asi šest let hodně baví. Postupně jsem si hru s děravým míčkem oblíbil i já. Jeden půlrok jsem dokonce chodil s ostatníma tátama po večerech hrát v seniorském mužstvu. Je to pro slabě trénovaného šílená makačka. První tréninky jsem byl víc na záchodě, kde jsem se omýval ledovou vodou, než na hřišti. Hokejka se mi vždycky dost pletla mezi nohy a získat cit pro zacházení s tou skákavou perforovanou koulí jsem nezvládl nikdy.
Nakonec jsem skončil jako lehce poučený divák. Při zápasech jsem spíš klidný fanoušek. Zatímco jiní fandí, nadávají rozhodčímu a troubí do trumpetek párajících střední ucho, jsem klidný a rozvážně pozoruji hru. Jen jednou jsem se neudržel. To už hrála florbal i nejstarší dcera. Zdálo se mi, že nějak neběhá, tak jsem na ni z tribuny citlivě houknul, aby laskavě hodila prdelí. Víckrát už jsem na její utkání nesměl. I takový je florbal.
Stejně jako Švédové. Přestože údajně florbal vymysleli v Americe, skutečně jako sport se v 70. letech chytil právě u Tří korunek. Od té doby jsou Švédové na mezinárodní scéně neporazitelní, a všude, kde se turnaje účastní, se hraje pouze o druhé a další místa. První světové mistrovství vyhráli v roce 1996 na domácí půdě se skóre 63:5. Postupem času se sice zápasy vyrovnaly a světová špička lehce zhoustla, ale…Ikeáci jsou pořád o pár kroků dál.
Na mistrovství dorazí 20 týmů, celkově je po světě zaregistrováno 46 zemí (jako poslední se letos přihlásilo Turecko).
Pro ty, kteří nevědí, co je to za hru, alespoň stručně.
Podobá se pozemnímu hokeji, ale hraje se v hale. Na hřišti 20x40 metrů tvoří tým pět hráčů a brankář. Hraje se umělohmotnými hokejkami se speciální mřížkovanou čepelí a umělohmotným dutým děrovaným míčkem, tři třetiny po dvaceti minutách. Sport je to nesmírně rychlý, dynamický. Poměrně bezpečný, nad silou dominuje mrštnost a technika.
Poznal jsem florbal jako tatík, co chce kluka dát na nějaký kolektivní sport a nechce přitom, aby to byl fotbal nebo hokej. Na škole byl florbalový klub. Klukovi to šlo, vybrali si ho do jednoho pražského týmu a od té doby ho to už asi šest let hodně baví. Postupně jsem si hru s děravým míčkem oblíbil i já. Jeden půlrok jsem dokonce chodil s ostatníma tátama po večerech hrát v seniorském mužstvu. Je to pro slabě trénovaného šílená makačka. První tréninky jsem byl víc na záchodě, kde jsem se omýval ledovou vodou, než na hřišti. Hokejka se mi vždycky dost pletla mezi nohy a získat cit pro zacházení s tou skákavou perforovanou koulí jsem nezvládl nikdy.
Nakonec jsem skončil jako lehce poučený divák. Při zápasech jsem spíš klidný fanoušek. Zatímco jiní fandí, nadávají rozhodčímu a troubí do trumpetek párajících střední ucho, jsem klidný a rozvážně pozoruji hru. Jen jednou jsem se neudržel. To už hrála florbal i nejstarší dcera. Zdálo se mi, že nějak neběhá, tak jsem na ni z tribuny citlivě houknul, aby laskavě hodila prdelí. Víckrát už jsem na její utkání nesměl. I takový je florbal.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.