Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Počty států a evropská integrace

.mojmír Hampl .časopis .týždeň v ekonomike

Irsko, Island či Finsko. Lotyšsko, Estonsko a Litva. Kypr či Malta. A třeba Česká republika, Slovensko či Chorvatsko. Co mají tyto evropské státy (a řada dalších) společného?

Inu to, že ani jeden z nich byste ještě na začátku 20. století – tedy nedávno – na mapě Evropy nenašli. Samostatných zemí v Evropě v posledním století totiž systematicky přibývá. A pozor, tato tendence neplatí zdaleka jen pro Evropu, je celosvětová. Ještě po druhé světové válce bylo nezávislých státních celků na celém světě „jen“ 74, dnes jich napočítáte 196. OSN startovalo s 55 členy, dnes jich má 193. Ano, svět dlouhodobě prožívá proces dělení větších státních celků na menší. A ten zdaleka nekončí, jak ukazuje nedávný příběh Jižního Sudánu. Kromě stále rostoucího počtu obyvatel na světě souvisí tento proces především s velmi dlouhodobou společenskou zákonitostí, kterou bychom mohli nazvat procesem národního uvědomování. Jde o hledání, definování a následně státoprávní zakotvení národní identity. Ta je nakonec společná jak národnímu obrození v Evropě, tak pozdějšímu národně-osvobozovacímu boji třeba v Africe.
Ano, jsou i výjimky z tohoto pravidla. Ovšem pokud v Evropě docházelo ke sjednocování států, pak jen ve dvou případech. Buď bylo též postaveno na národním principu, tedy na sjednocení do té doby „rozdrobeného národa“ (Itálie v 19. století a dvojí sjednocení Německa v 19. a 20. století), nebo bylo činěno brutální silou, jako v případě „zcelování“ někdejšího Sovětského svazu.
Kdysi bývalo základní identitou daného území léno, teritoriální moc konkrétního panovníka na daném kusu země, bez ohledu na národnost, jazyk, historii či kulturu jeho obyvatel. Později a dodnes však právě ta druhá sada parametrů vytváří tmel, který má obyvatelstvo v daném prostoru spojovat natolik, že spolu budou ochotni žít a sdílet jednu vládu. Pro demokracii, tedy systém většinového výběru a následného sesazování vládců bez krveprolití, je takovéto pojivo naprosto klíčové. Občan společenství musí v průměru cítit, že třeba s vládou nesouhlasí, ale vládnou mu ti jeho, ne ti cizí. V demokratických monarchiích k tomu může přibýt i identita odvozená od panovníka, ale ta sama na udržení společnosti pohromadě zřejmě nestačí.
Proto trvají mnohá pnutí v zemích, kde jisté skupiny obyvatel cítí svou specifickou, unikátní identitu, která je odlišuje od ostatních v „jejich“ státním celku (Vlámové, Skotové, Katalánci, Baskové). Tento velice klikatý a dlouhodobý proces definování národní identity tedy zřejmě nadobro nekončí ani na starém kontinentu.
Evropská integrace je zjevným protipohybem k této historické pravidelnosti. A dobře ukazuje meze integrace. Demokratické státy, organizované na národním principu, stěží někdy vytvoří dobrovolně jeden evropský stát. A byť jsou jednotlivé „kmeny“ v rámci Unie ochotny spolu mírově do velké míry spolupracovat (to je zjevná preference v jednotlivých členských státech Unie), pokud budou tlačeny do sdílení svých peněženek či dokonce celé své identity, může se to ukázat jako ahistorický omyl, který unijní společenství neposílí, ale oslabí.
.autor je viceguvernér Českej národnej banky.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite