Písničky Petra Skoumala s námi zůstanou

Jeho písně přitom oslovovaly stejně tak široké spektrum posluchačů, a zná je snad každý, aniž by možná věděl, kdo je jejich autorem. Je ironií, že album, na němž je Skoumalova možná nejznámější píseň, Kolej Yesterday, právě v těchto dnech vychází v jubilejní, třicetileté edici. Skoumal ale stejně tak „poznamenal“ dětské duše, a to především svým albem Kdyby prase mělo křídla z roku 1991 – z vlastní zkušenosti vím, jak rády si je moje děti pouštěly, a jak moc do nich zapustilo své kořeny. Přitom psát písničky pro děti není zdaleka tak snadné, jak by se zdálo, děti jsou velice kritickými posluchači a myslet si, že je ohloupneme nějakými Šmouly, je naivní. Skoumal psal i hudbu k Večerníčkům, ostatně, kdo z nás někdy neviděl příběhy Maxipse Fíka či Boba a Bobka? A podobně to platí pro zfilmované hry Járy Cimrmana...
Skoumal měl dar uchopit jakýkoli žánr, dechovkový šraml i ostrý rock, zadumaný šanson či lidovky nebo kabaret, vždy si z něj dokázal vybrat to podstatné a přetavit do vlastní podoby, tak, aby výsledný hudební tvar vyhovoval textu. V souvislosti se Skoumalovou jak „dětskou“, tak „dospěláckou“ tvorbou je totiž nutné doplnit, že k jejímu velkému úspěchu a posluchačské rezonanci přispívaly značnou měrou právě texty, které zhudebňoval. A že měl štěstí na textaře, to není třeba dodávat! Emanuel Frynta, Ivan Wernisch, Ivan Blatný, Jan Vodňanský, Pavel Šrut, Antonín Brousek, Jiří Dědeček, Jan Burian, Josef Kainar... co jméno, to výrazná básnická osobnost, a co jméno, to vynikající Skoumalova zhudebnění. Nemluvě o tom, že si řadu textů napsal i sám.
Petr Skoumal se narodil v roce 1938 v Praze v umělecky založené rodině, otec Aloysius s maminkou Hanou byli významnými překladateli, vedle společných překladů například Carrollovy Alenky či Medvídka Pú stačí uvést otcův kongeniální překlad „nepřeložitelného“ románu Jamese Joyceho Odysseus. Na klavíri hrál Petr Skoumal od pěti let, lekce hry bral i v Londýně, kde jeho otec v letech 1945 – 48 pracoval jako kulturní atašé.
Po pražské konzervatoři – nestudoval přitom hru na klavíri, na klasického klavíristu měl totiž krátké prsty, ale dirigování – pokračoval na brněnské JAMU. Zároveň začal spolupracovat s Divadlem X i s dalšími scénami, pro něž psal hudbu, často i k poetickým pásmům. Již tehdy, počátkem 60. let, si tak osahal, jaké to je pracovat s básněmi, zároveň se odklonil od své „klasické“ profese. Není ovšem divu, vyrůstal sice na klasice, jak ale sám řekl, „už když jsem byl malý, tak tady bylo nahlížení i někam jinam. My jsme neměli gramofon ani rádio a já jsem chodil k sousedům, kteří měli gramofon a asi čtyři desky, a já si je hrál donekonečna a nemohl se toho nabažit. To byl Ježek a V+W, třeba ta, jak když se Jack narodil, to bylo slávy. A tyhle písničky mne uváděly do euforie, přestože to bylo úplně mimo to, co jsem studoval.“
Po návratu do Prahy začal pracovat v Činoherním klubu, kde se seznámil s Janem Vodňanským a spolu vytvořili úžasné duo V+S, v němž se pojily úžasné melodické nápady se stejně úžasnými a vtipnými texty, nemluvě o nezapomenutelných průpovídkách mezi písničkami, které by se mohly s klidem používat k testování smyslu pro humor – kdo nevěří, ať si poslechne archivní záznamy. Právě zde jistě oba pánové zúročovali mimo jiné i odkaz Voskovce s Werichem. Po roce 1968 ovšem začalo přituhovat a poté, co přicházely další a další zákazy, Vodňanský se Skoumalem vystupovali stále míň. Jak vzpomíná, „když už to nesmělo být v Činoheráku, tak jsme hráli především po kolejích a prostě tam, kde si to pořadatel risknul. Pak už jsme měli zakázané některé kraje, a pak už jsme mohli hrát jen na Slovensku.“ A pak už ani tam...
S Vodňanským se proto rozešli a nastalo období studiové práce a skládání – právě tehdy vznikla již zmíněná Kolej Yesterday. Sám o jejím vzniku skromně řekl, že to byla v podstatě „nějaká dobrá shoda okolností. A občas se holt naštěstí povede a některé písničky chvíli přetrvají.“ Kolej Yesterday nejen že přetrvala, ale v době svého vzniku parádně naštvala komunisty, psalo se o ní hanlivě v Rudém právu.
Skoumal psal nejen pro Michala Prokopa, s jehož kapelou Framus také hrál na klávesách, podobně jako s ETC, ostatně, písničkami zásoboval i Vladimíra Mišíka a další, psal i hudbu k již zmíněným Večerníčkům a podobně. Zároveň ale nezapomínal ani na sebe. Možná z tvůrčího přetlaku, možná proto, aby se po svém vyrovnával s blbským režimem, začal si psát písničky na vlastní texty, které pak v domácím studiu nahrával na kazety a ty – v podstatě jako hudební samizdat – namnožené šířil mezi přáteli, a ti je, samozřejmě, šířili dál... O eventuální postih se nestaral, důležité bylo vyslovení se: „Když písničky vznikají ze zamilovanosti, z radosti, prostě z kladných pocitů, tak to je v pořádku. Ale když je důvodem nasranost, to je hrozně nebezpečné. Samozřejmě, že ta doba riziko obnášela, ale s Vodňanským jsme stejně nemohli hrát, a když člověk viděl, co se děje v ulicích, bylo potřeba říci jasně, že tohleto ne. Nějaké postihy – to už bylo to poslední.“
Petr Skoumal nepřestal tvořit ani po listopadu 1989, vycházely mu jak  reedice starších nahrávek, stejně tak alba nová – na všech přitom nabízel to, co mu šlo nejlépe: poctivé muzikantství, cit pro text a jeho náladu, potřebný nadhled i humor. Jeho písně tak budou žít dál...