Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Život emigranta

.jiří Pehe .časopis .klub

V doposud do češtiny nepřeloženém románu Ignorance líčí Milan Kundera na příběhu dvou emigrantů, kteří se po více než dvaceti letech vrací domů, lidskou situaci, kterou bychom mohli popsat jako nemožnost návratu. Irena, žijící ve Francii, a Josef, žijící v Dánsku, po svém příjezdu do Čech po roce 1989 postupně zjišťují, že jsou zřejmě už navždy cizinci nejen v zemích, do kterých emigrovali, ale i tam, kde se narodili a vyrostli.

Kundera proplétá svůj příběh s úvahami o bájném Odysseovi, který se vrací po dvaceti letech do rodné Ithaky, v níž byl králem a o které po celou dobu snil, aby zjistil, že se tu mezitím stal cizincem. Nejde jen o to, že ho zprvu nepozná ani jeho manželka Penelopa, která v domnění, že se král už nevrátí, jen těžko odolává tlaku nápadníků lačnících po Odysseovu trůnu, Kunderu též fascinuje nezájem těch, od kterých kdysi Odysseus odešel do války s Trójou, o to, co vlastně těch dvacet let dělal. Zatímco oni žili své životy ve známém prostředí, se svými rituály a komunikačními kódy, Odysseus se stal součástí zcela jiného kontextu, lidem v jeho původní zemi natolik neznámého, ba nesrozumitelného, že vlastně ani nevědí, na co by se ho měli ptát.
Kundera připomíná, že řecké slovo pro návrat je nostos. Utrpení se řekne algos. Spojením těchto dvou slov vznikl pojem nostalgie, což je vlastně v původním smyslu utrpení zapříčiněné touhou po návratu. Odysseus trpí takovou touhou po celých dvacet let, dokonce i tehdy, kdy mu krásná Calypso znemožní na několik let opustit její ostrov. Navzdory tomu, že zde po předešlých strádáních vede s milující a vášnivou ženou sladký život, je plný nostalgie po rodném ostrově. A tak se vrátí a stráví s Penelopou zbytek života. Kundera ale, i ze své zkušenosti emigranta, ví, že nostos se nemůže takovému navrátilci úplně zdařit. Je zde navždy oněch dvacet let, na které se nikdo neptá a které Homér zvěčnil v Iliadě a Odysseji.
Irena a Josef zažívají totéž. Jejich příběhy z emigrace „doma“ nikoho příliš nezajímají. Bývalí přátelé a členové rodiny, s nimiž se setkávají, mluví nepřetržitě o vlastních problémech a zážitcích, probíhá mezi nimi dokonce jakési skryté soutěžení o to, kdo za komunismu víc trpěl, Ireny a Josefa se téměř na nic neptají. Nezajímají je jejich možná nelehké osudy v emigraci, a nevyužijí dokonce ani příležitosti dozvědět se něco zajímavého o zemích za železnou oponou, do nichž Irena a Josef odešli.
Kundera si ve svém románu všímá zvláštního procesu, který se zmocňoval myslí emigrantů, kteří takříkajíc „utekli“, a byli tudíž přesvědčeni, že už se nikdy do své rodné země nepodívají. Paměť mnohých z nich postupně vytěsňovala nepříjemné zážitky a zkušenosti, až se časem vraceli ve svých představách jen k idealizované verzi země, z níž odešli.
Jako jistá korekce pak sloužily kromě politických zpráv stále častěji i „emigrantské sny“, které zná každý, kdo žil s pocitem nemožnosti návratu. Člověk se najednou, často z neznámých důvodů, ocital ve snu zpět v zemi, z níž uprchl, a s hrůzou si uvědomoval, jakou udělal chybu.
Historie ale s námi hraje občas stejně podivné hry, jako hráli bohové s Odysseem. Kunderovi emigranti mluví o tunelu dlouhém tři sta let. Mají za to, že odešli navždy, komunismus bude trvat staletí.
Jenže úplné začlenění není v první generaci téměř možné. Jiří Přibáň popsal v eseji U nás ve Walesu velmi výstižně, jak i navzdory postupnému srůstání s novou zemí, zůstává člověk cizincem. V jeho případě jde ovšem o „měkkou verzi“ odchodu z rodné země: situaci lidí, jako je on sám, kteří neemigrovali, nezpřetrhali pouta, pouze se kvůli zaměstnání usadili v jiné zemi. Přesto si i on při opakovaných návratech do Prahy, v níž se narodil a vyrostl, uvědomuje, že se už nevrací tak úplně „domů“.
Emigranti, jejichž příběhy líčí ve svém románu Kundera, jsou už ale cizinci napořád. I původní domov se pro ně stal cizinou svého druhu. Jednou zpřetrhaná pouta už nejde opravit.
Možná nejplastičtěji mezi spisovateli, kteří během komunismu emigrovali, popisuje nemožnost najít znovu domov poté, co komunistický režim padl, rumunský spisovatel Norman Manea v románu Návrat chuligána. Manea je občas popisován jako „bytostný emigrant“, člověk bez kořenů. Usadí se ve Spojených státech, po pádu režimu odjíždí do rodného Rumunska, tam si ale kvůli předsudkům nemůže neuvědomovat, že je také Žid. Jeho autobiografický román je tak ze všeho nejvíc pátráním po vlastní identitě.
„Vyhnanství začíná, když vyjdeš z dělohy,“ píše. Shledává, že jediným útočištěm, které může ještě nazývat domovem, je mateřský jazyk. Nezbývá mu tedy než si jazyk tahat všude s sebou jako šnek svůj domeček.
Autor je český politológ a bývalý poradca prezidenta Havla. Publikovaný text vyšiel pôvodne v denníku Právo. Krátené.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite